Hříšná obrazotvornost?

„PODÍVEJ JAK TI KRÁSNÍ LIDÉ K SOBĚ PATŘÍ.“
„Nejsou o nic méně bezradní než ty. Nemusíš jim závidět,“ říkám mu.
"Ale já jim chci závidět!" křičí na mě a já vidím, že se pod tím křikem skrývá něco jako smích. Jako když pod pleteným svetrem ženy vidíte náznak bradavky.
No bez farmářů a včel to nikdy nepůjde.

Alenka v říši slibů?
Jsme schopni projít zdí?
Atomy. Částice. Jsme jedno s druhým jedno.
Někdy lze i vzpomínku přežít.
Třeba tu, kdy jsem vyběhl nahý za hluboké noci z postele, abych ti přinesl růže z parku.
Až nyní si uvědomuji, že jsem nikdy dost dobře nepochopil dar květin.

Bez Jidáše by nebyl příběh kompletní.
Stalo se jen to, co se mělo stát.
Nechceme si to připustit a proto opakujeme své chyby.
Opřený deštník o židli na malbě impresionisty.

PS.
V okamžiku, kdy se člověk přestane bát, tak je tu problém.
Pak ho začnou napadat takové kraviny, jako že by mohl vysvobodit princeznu z dračí sluje.