taneční hodiny ulicí z kočičích hlav

Já měl vždycky za to, že mi někdo zlomí vaz.
Seděl jsem v autobuse a čekal kdy se to stane.
Jak se to vlastně stalo, že si Evropané vzali za nositele duchovna židovského mesiáše?
Jak se to stalo, že popřeli vlastní duchovní historii a začali se přetahovat s Židy a Araby o Jeruzalém?
Utíkám s dětmi po vyučování pryč ze školní budovy.

Někdy vypadá svět tak křehce, že se na něj člověk bojí sáhnout.
Nejenom, že chybí onen spojovací článek mezi opicí a člověkem.
Ale i mezi člověkem a člověkem, který začal jinak přemýšlet a tvořit na takové úrovni, že je to často mimo naše chápání.
Vždy zjeví se nějaký dav, když z kuchyní jde knedlíková pára.

Vždycky narazíme na systém.
Systém hodnot.
Ani sebelepší myšlenky ho nemohou porazit, protože je pod kůží.
V krevním oběhu lidstva.
Víme, že je něco špatně, ale nikomu se nechce do toho sahat, aby nebylo ještě hůř.

PS.
„Posloucháte mě vůbec?“ ptá se můj nový šéf.
Skrze něj vidím ty lidi, co ve Fatimě vzhlížejí se sepjatýma rukama k zázraku.