Koleje vždy někde končí

„Nikdy bych nemohla být jeptiškou,“ řekla dívka, která u mě zazvonila s prosbou, zda-li bych ji mohl dát tenisový míček, co ke mně vlétl oknem.
Reagovala na velký kříž, co mi tu zůstal po ženě, kterou jsem miloval.
„Já taky ne,“ řekl jsem zádumčivě a ona mě se smíchem praštila výpletem své tenisové rakety do hlavy.
Laškovala vlídnou konverzací žen ženoucí muže k depresi v katovském koši.
„Já byl šťastný, když mi moji první tenisovou raketu vypletl můj děda. Dostal jsem ji k Vánocům s tou obrovskou dírou uprostřed, a první noc jsem s ní spal a neustálé k ní čuchal.“
„Ještě ji máte?“
„Myslím, že praskla.“
„Ve vášni boje a emocí?“ řekla poněkud nezvykle ke své postavě, věku a co já vím ještě čeho.
„To jsem si nemohl dovolit takové vášně. Neměl jsem ruksak plný raket.“
„Znal jste nějakou jeptišku?“
„Jeden chlap se převlékal za jeptišku.“
„Dost divná trancka.“
„On za to nemohl.“
„Nikdo za to nemůže.“
„Nikdo za nic nemůže. Jen plníme rozkazy.“

Geometrie činí svět zábavným.
Napadlo mě, když jsem se zadíval na její tělo, které se sehnulo pro tenisový míček.
V televizi běžel pořad: Chcete mě!
Je nám předkládáno množství pravd, co září jen proto, že jsou natřené fosforem. 

Stařec ve vedlejším bytě leží v posteli a pomocí dřevěné násady od smetáku maluje štětcem na zeď dívčinu, kterou nikdy neviděl.
Každý každému něco závidí.
I doroty občas touží po svatbě, ale ten klid pro ně většinou není.
Neděle, co neděle, k obědu králík.
Kdo z nás dokáže přeskočit sám sebe?

PS.
Z temnoty noci, kde padají hvězdy slyším příjemný hlas: Jdi do …...!