Když se člověk rozhodne pomlouvat svět, tak mu to nikdo nevymluví.

Z obecního rybníka, plného kachen a hus, vycházela parta tučňáků.
Jako kdyby se vraceli z plesu v opeře.
Ta jejich důstojnost nevyčpí.
Je konstantní.
Tady se to bohu povedlo.
Jen trochu pro tu pompu zapomněl na jejich ostražitost.
Však se námořníci divili, jak je snadné vzít veslo a utlouct jich na jednom místě nepočítaně.

Včera jsem jukl na dokument o člověku a jeho historii a zarazilo mě s jakou jistotou tam byla předkládána „fakta“.
Čekal jsem, že mi sdělí o čem si vyprávěli pravěcí lidé u ohně.
Potřebujeme na něco sahat.
A to padají v dětství hloupé otázky dospělých.
„Ty jsi na sebe sahal?“
„A kdo jinej by měl?“

Jsem zase v přítomnosti.
V jedné z těch slupek tikajících hodin.
Proto jsem zavřel budík do kredence, abych ho nemusel poslouchat.
Poradila mi to malá čarodějka z posledního vrhu čarodějnic, když se vysypaly ze závěje špinavého sněhu se sáňkami z mamutích kostí.

PS.
Jsme nahraní.
Nebo na hraní?