…čert vem pravdu!

„Měla bych ti něco říct,“ řekla mezi pokrmy z písku.
Ve šlehačkovém období mluvila jinak.
Většinou si zpívala v cizích jazycích.
Já mluvil pořád stejně.
Hodně jsem mluvil, jak jsem měl v hlavě ty věci.

Byl jsem přiotráven sazemi a klubíčky vlny.
Na houpacím křesle ovčí babička vyprávěla pohádky.
Zpoza ní vykoukla hlava.
„Musím ti něco říct,“ opakovala ta žena.
Jistěže jsem ji znal.
Jen jsem ji nepoznával
To bych potřeboval vysvětlit.
To jsou ty věci?

„Posloucháš mě!“
Ve spleti zrychlené muziky na obrátkách starého gramofonu.
Bylo v ní milování a zase milování.
„Jistěže tě poslouchám.“
„Budu muset odejít,“ řekla.

PS.
Bolí mě z toho mezi ušima.
Zalehl jsem na matraci jak literární mafián.
Ty zatracený věci.