Dirigent ovládá orchestr hůlkou.

„Přinesla jsem vám vycpaného kaloně,“ řekla žena oblečená jak oltářní triptych.
V jejích očích byl výraz natahování mé křesťanské předkožky, co by reminiscence pohádky Tahali řepu.
Kolik ran pánví jsme schopni vydržet?
„Ale to já nemůžu vědět. Zrovna jsem byl utlumenej tabletkama, když jsem ji dostal do čela.“
„Tak chcete toho kaloně?“

Blízko bohům a jiné městské chudině.
Proséval jsem v dlaních hřbitovní hlínu.
Mastnotu lidského tuku.
Aby vzkříšení bylo jasnější.
Hasiči spěchají s cisternou plnou živé vody.
To by se i Lazar zastřelil.

Dopisní obálka plná sazí pro štěstí.
Odloupnut z úlu těch ostatních střežených bytostí.
Bez přísad lidskosti jako je hlad vlastním disertaci pohlaví.
Že by kluk?
„Já vám tady toho kaloně nechám. Já vám věřím. Vy si to rozmyslíte.“

PS.
Rozmyslel jsem si to.
Na pomníku jednoho z hrobů byly nástěnné hodiny s kukačkou.
A šly.
KUKU.