Šum motýlích křídel

Otec si sedl za cello a zahrál let čmeláka.
Vždy, když to hrál, tak se něco stalo.
Neměli tu skladbu rádi.
Otec nic jiného vlastně ani nehrál.
Takže v okamžiku, kdy bral cello do dlaní, snažili se opustit místnost a vzdálit se někam hodně daleko.

I sousedé zneklidnili, když zaslechli let čmeláka.
Dokázal je mnohdy vyvést z míry i ten skutečný, ačkoliv jeho melodie byla velmi jiná.
„Zkrátka civilizace, tak jak jsme ji vyprodukovali v naší západní společnosti, nemá opravdovým lidem co nabídnout,“ říkal otec, když mu sousedé navrhovali, že by se mohl naučit i jinou skladbu.
„Já jinou nepotřebuji,“ tvrdil.
„Takový znamenitý hráč by neměl ustrnout,“ lichotili mu.
„Ale po tom já nejvíc prahnu,“ usmíval se na ně.
„Naprosto nemyslitelné,“ horovali s podprahovou obavou.

„Oni vědí jaký jsem poctivec,“ říkal pak o samotě dětem. „Lidé touží po novotách, ale musí být i ti, co dodržují tradici.“
„Letem čmeláka?“ zeptalo se jedno z dětí.
„V jednoduchosti je krása,“ řekl, když odkládal nástroj do kouta.
„Já ho zabiju,“ zařval soused na ulici, protože mu právě spadl komín.

PS.
Smlouva s ďáblem se nedá zrušit.
A co s bohem?