Pocit placaté země

Dívka měla na provázcích namísto balonků planety sluneční soustavy.
Čekala, že jí narostou prsa.
Lehla si mezi gramofonové desky.
Byla plná časopisů.
Neskutečných žen a hrdinů.
Volala na neexistující telefonní čísla.
S výbuchy vzteku beze smyslu.

Tvary, podoba a význam labyrintů.
Kde kdo si myslí, že něco ví.
V MHD sedí za sebou v řadě holé hlavy moudrých mužů.
Jen jeden neofašista se mezi ně připletl, co neměl holou hlavu od přírody.
I on si myslel, že ví.

Vyfotí tě do alba zločinců, aniž bys jím kdy byl.
Směje se ti dívka z velkého plakátu.
Na placu s hodinovými ručičkami.
Délka času se odvíjí od našich pocitů.
Přesnější čas není i kdyby byl.

PS.
„To já tě zachránil.“
„Lžeš!“
Takhle jsme spolu mluvili.