Malý princ

Ve městě, které ztratilo své jméno, na molu, které už dávno zapomnělo na houkání parníků, mrzl Malý princ. Skutečný princ.

Malí ptáčci se usadili v jeho srdci. Hrabali se v něm, škrábali a ťukali zobáčky. I jim byla zima. Veliká zima.

Je těžké žít ve městě, kde na vás nečeká jediný člověk. Kde NIKDO NA NIKOHO nečeká. Kolemjdoucí byli jako stíny, které těkají z uličky do uličky. Ohlíželi se. Šustili balíčky. Něco si vyměňovali, aniž by se na sebe podívali, a pak zase mizeli. Jako stíny. Bezejmenní. Stejní.

Malý princ neměl žádné balíčky. Měl ptáčky v srdci. A dojemné, rozmarné, neotevřené poupě bílé růže přitisklé na hrudi. Chtěl darovat růži Člověku s živýma očima. A proto bloumal po městě, klopýtal o kostrbaté dlažební kostky. Díval se do beztvarých tváří. Hledal Oči, kterým by se dalo věřit.

Ptáčci v srdci se stále nijak nechtěli uklidnit. Hrabali se. Škrábali. Bolestivě klovali do stěn srdce. Zevnitř.

Říkali mu Malý princ. Ale bylo mu už hodně a hodně let. Zapomněl kolik. A musel spěchat. Dokud ptáčci ještě štěbetali a hrabali se v srdci.

A růže moc bolestivě píchala…

Obrázek vytvořen pomocí AI