Zvon může zvonit, i když mu chybí srdce

Lidé pořád hledají pozůstatky.
Moc jim záleží na tom, aby nalezli kosti slavných osobností.
„Hleďte! To je Cervantes!”
„A co?“
„Vás nemrazí?“
„Proč?“
„Taková osobnost.“
„Tohle?“

Dneska mi vrazila nějaká paní do ruky leták, abych se probudil.
„To by se člověk vůbec nevyspal. Copak jsem čert?“
„Vy to nechápete,“ řekla.
„A vy ano?“
„Stačí, když si to přečtete?“
„Opravdu. A píše se tam něco o tom, že jsme ti, co přežili invazi prezervativů a antikoncepce?“
„To není pravda!“
„To jsou vaše vlastní?“ ukázal jsem prstem na její hruď.
„Sprosťáku.“
„Právě jste se zalekla pravdy a po mě chcete, abych se probudil.“ Pousmál jsem se.
„Raději ne.“

I pes se odplazil z dosahu jejího smutku, kde u paty stromu ležel vycpaný paňáca s jedním okem.
Na tahací harmoniku vyhrával vodník, kterému vypustili rybník.
„Je tohle ta válka?“ Ptal se psa.
„Dokud nepřijedou tanky, tak snad ne. Zatím jenom znásilňují,“ řekl pes.
„Taky jsem tahal holky pod vodu, ale neválčil jsem.“
„Ty to máš, ale v genech.“
„Oni taky.“

PS.
Jaký život je ten pravý?
Pravděpodobně se to dozvíme až na židlích vesmíru.
Snad nebudou elektrické.