Obušku z pytle ven

„Před portálem za portálem nikdo nesmí být,“ zasmál se muž a otíral si psí lejno z boty o trávník.
„To neudělal můj pes.“
„Já vás přeci neobviňuji.“
„Já to sbírám do pytlíku.“
„Jako když jsme chodili na nočník. Taky to za nás odklízeli. Šťastní, že už to neděláme do plíny. Lidé, co hovoří o tom, jak se obětovali by měli dostat pětadvacet holí.“

Půjčila si prkno na kolečkách a ač měla svatební šaty, tak na něm řádila.
Před kostelem čekali svatebčané.
Ženich se vrtěl.
„Ona už je taková.“
„Jiříčku! Nechceš si to rozmyslet? Tolik jsme se pro tebe obětovali.“

Brejličky, jimiž proskakovaly jiskřičky tvých očí.
Snímala si otisky svých rtů, abys je přiložila k mým snům.
Dýchala jsi jako stromy v košilce hebké jako březová kůra.
Bez oběti.

PS.
Každý máme více tváří.
Jen oči se nedají utajit.