Někdy mi chybí televizní monoskop

Počůral jsem si dlaň, když na mě vzali plamenomet.
S velkou radostí jsem šplouchl do rybníka vodníka Česílka.
Neměl šanci mě odtud dostat.
Sám se bál plamenometů.
Bylo divné čučet pod hladinou vodníkovi do očí, aniž by se vás pokoušel utopit.
Byli jsme spolu zahnáni do jednoho kouta.
Ke všemu on neměl s lidmi nic společného, ale stejně ho do toho zatáhli, jak to děláme se všemi bytostmi tohoto světa.
To udělat někdo nám, tak se hned ptáme proč.
Proto.

„Protestuji!“ zabublal vodník Česílko.
„Já taky.“ odbublal jsem, a bylo mi líto toho tvorečka, který v tom okamžiku vypadal jako natržený límec mého dětství.
„Proč to dělají?“
„Protože mohou,“ řekl jsem a vynořil se nad hladinu stopkou své hlavy.
Vodník byl rád, že jsem vypadl, i když se nic nedozvěděl.
Na palouku seděli dva trpaslíci a na pařezu hráli šachy.
„Neviděli jste...“
„Neviděli,“ řekli v duetu.
„Ani nevíte...“
„Hrál jste někdy šachy?“
„Hrál.“
„Tak vidíte.“

Z křoví se s rachotem vyhrnul Hejkal.
Přehnul mě přes koleno a hrozně mě seřezal.
Říkal, že takhle nikdy nezapomenu.
Něco na tom bylo.
Co nezapomenu?
Jeden z trpaslíků zahlásil mat.

PS.
Tak snad přeci jen nevypukla válka.
Tady.