Apokryf jedné večeře

Parta upírů v dárkovém balení se nechala dopravit na místo Poslední večeře.
Mělo to být překvapení.
Sluha byl poděšen, když rozbalil krabici a ke stropu kuchyně vzlétlo hejno netopýrů.
„To jsou fóry,“ pronesl lakonicky a šel si pro koště, aby tu havěť vymetl.
„Ty ale nadělají kraválu,“ řekl zlobně, ale ta věta nepatřila netopýrům, ale partě lidí, co seděla u dlouhého dřevěného stolu a právě se učili nazpaměť novou modlitbu.
„Otče náš,“ znělo z místnosti.
„Stejně vás neadoptuje,“ vrčel starý sluha, jak nemohl najít koště.
Nemohl ho najít, protože s ním právě přišla jeho žena, celá rozcuchaná, jakoby byla na velkém větru anebo s podomkem.
„Byla jsem se trochu vyvětrat,“ řekla, když ji muž vytrhl koště z rukou.
„Někdo těm tam poslal netopýry,“ řekl a ona se zatvářila nechápavě.
„A to byla na tom balíku skvostná mašle.“
„Doufám, žes ji nevyhodil.“
„Neměl jsem čas. Hledal jsem koště.“
„Na co?“
„Tenhle rozhovor k ničemu nevede. Pojď raději se mnou,“ řekl muž a oba se vydali směrem ke dveřím kuchyně.
„Oni tady nejsou,“ řekl sluha překvapeně a zíral na pevně uzavřené okno.
Po té vyhlédl do chodby, ale ani tam nebylo po létajících myších vidu.
„Ale mašle tady je,“ řekla spokojeně žena a hned po ní hmátla, aby nezmizela náhodou i ona.
„Nelíbí se mi to. Raději bys na tu věc neměla sahat.“

„Otče náš,“ zařvalo několik hlasů dost poděšeně.
„Co tam vyvádějí?“
„Učí se novou modlitbu. Asi si myslí, že když budou řvát, tak to bude víc fungovat.“
„Vždyť ten jejich Mistr je taková tichá voda,“ řekla žena a pomalu si prsty pohrávala s mašlí. Přišlo ji, že je moc příjemná na omak, jak myší kožíšek.
„To jo. Tyhle tichý jsou nejhorší. Jsou jako psi. Ticho a najednou je máš pověšené na nohavici svátečních šatů.“
„Nemůžeš přece přirovnávat Mistra k psovi.“
„Proč?“
„Mohlo by se ti to nevyplatit.“

„Bůhví jestli ta parta vůbec zaplatí za večeři. Asi nemají moc dobrou pověst, když jim někdo pošle netopýry.“
„Ale ta mašle je pěkná. Už jenom ta by stála na trhu dost peněz.“
„Dobře, když nezaplatí, tak se ta mašle prodá. Nechci mít nic takovýho doma.“
„Myslíš jen na sebe,“ řekla žena a začala vonět k mašli barvy krve.
Cítila jak je omamující.
Jakoby zase letěla vzduchem nad těmi podivnými kamennými stavbami, co jsou vyhnané vysoko do špice.
„...jsi na nebesích.“ ozval se nový řev z místnosti.
„Kde by asi byl?“ odsekl navztekaný muž.

PS.
Jak to tedy bylo?