oltář pod gilotinou

Pozorovatelé nepřirozených úmrtí.
Den co den v televizi.
Maryčka Magdonová se také možná smála mrzákovi z války.
Už bychom si měli přestat hrát na černobílý svět.
Na dobré a zlé.
Na věřící a nevěřící.
Nač klamat lež?
Ona si vystačí zcela sama.

Běhat po dehtovém papíru polorozpadlých střech starých vesnických budov.
Doma krást zbytky svíček pro tajné rituály a svatokrádežnou masturbaci.
Na rakvích jsou promítané obrázky.
Velkofilm z Ráje.
Nálezci štěstí nejsou nikdy zcela spokojení.

„Já nechci porodit Mesiáše.“
„Porodit musíte.“
„To já vím, ale nechci, aby to byl Mesiáš.“
„Nemůžete vědět...“
„Byli tady za mnou a hučeli do mě, že to bude Mesiáš.“
„Nikdo tu nebyl.“
„Myslíte si, že jsem blázen?“
„Jistěže ne, paní Marie. Všechno bude v pořádku.“
„Myslíte?“
„Věřím.“

PS.
Vždy je možné potkat se se svojí vinou.
Vykřikl jsem a čekal ozvěnu...