Princi

Po dlouhé době jdu do lomu. Vlastně jsem tam přestala chodit, co umřel Princ. A pak ta liška. Měla nahoře noru. Podvědomý strach o Frýdu. Ze skály bych ji nikdy, nikdy nedostala ven. Loudáme se k lomu a já vykládám. O lišce, o Princi. O tom, jak umřel. Pozorně naslouchá a pořád se ptá. Musí a musí všechno vědět. Vejdeme do lomu a já si uvědomím, jak jsme malí a nicotní. To vždycky tváři v tvář tomuhle majestátu skal a kamene. Tiše se v duchu pokloním. Pořád tu vidím vězně z koncentráku, co tu kdysi lámali kámen. Přemýšlím, kde všude mají bezejmenné hroby. Jsou tady zvláštní místa, ukutá z pramene lidské bolesti. Kameny, suché klestí. Černý les. Dívá se na mě tázavýma očima. Co bude? „Princi!“ Nic. „Princi!“ Jen sluníčko ozařuje zmoklou trávu s plachetkami stříbrných pavučin. „Princi, ukaž se.“ „Prosím.“ Díváme se nahoru. „Princi…“ A najednou vykoukla hlava s obrovskými točitými parohy. Usmíval se, vím to. Kopie svého táty. Jako by se mělo všechno opakovat. Ta malá holka s copánky, co miluje divná zvířata. Vidí je. Jdeme pěšinou nahoru. Tou, co vede nad skály a drží za ruce společnou představivost…

Princ