Je dobré nemít hlad a žízeň

Za jedné noci jsem zažil invazi mimozemšťanů.
Nebylo to nic příjemného.
Vyskočil jsem z postele a chvíli to rozbrusloval po místnosti.
Kamarád mi ten sen záviděl.
„Jak to, že se mě nikdy nezdá nic takhle zajímavého?“
Naposledy se mu zdálo, jak sedí se společností v parku a velký jeřáb jim snáší na stůl chlast.

Někdy se bojím dívat upřeně na staré fotografie ulic, jak se tam cítím být.
Pozoroval jsem fotografii, kde se pokoušeli vyplavit ty kluky, co zabili Heydricha.
Oni jsou tam uvnitř.
Znělo mi v hlavě.
V této chvíli jsou ještě živý.
Umřeli a ještě o tom neví.

Naučil jsem se žít na okraji pohádek.
Být nepodstatnou postavou v příbězích.
Nikdy jsem nebyl typ pro hlavní hrdiny, co vysvobozují princezny polibkem.
Zřím Šípkovou Růženku, jak prchá.
Chápu ji.

PS.
Jaké to asi je stát na vrcholu vysoké budovy a chystat se ke skoku?
Jsou sebevrazi zbabělci?