Kolik hltů kořalky je třeba k přežití?

Nastal čas poezie, ale zlosynovi to nikdo neřekl.
V rodinném kruhu seděl policista v uniformě.
Myslel si, že jsou na něj pyšní.
Namluvila mu to jeho žena.
Příbuzní měli pod stolem odjištěné pistole.
Nevěřili mu.

Dítě na chodníku se rozmýšlí zákrutami svých zkušeností.
Má se smát či plakat?
Co bude pro ten okamžik výhodnější?
Chce vůbec, aby si ho všimli?
Ještě, že jsem vlastníkem prostoduchosti.
Mnoho váhání v rozhodování se tak maže.

„Já vím, že jsi hlubokej,“ řekl mi člověk, „Ale myslím, že nejsi tak hlubokej, jak si myslíš.“
„No a?,“ zasmál jsem se. „Důležitý je právě to, co si myslím. Pak to tak je. Pak je realita právě taková.“
„Jo, ale jenom tvoje.“
„Realita je vždycky jenom tvoje.“
„Realita je realita a basta.“
„Souhlasím,“ řekl jsem.

PS.
Čím dál tím více se domnívám, že žijeme v sitcomu.
I s tím nakašírovaným smíchem.