Přeměnit vše materiální v slůvka poezie

Dva klauni stáli u vchodu na hřbitov.
Každý se nějak živí, ale snad by nějaký meze měly existovat.
Jenže když máme volný trh.

Žena vysypala do popelnice před branou hřbitova urnu svého manžela.
„To co jsem se o něm dozvěděla...nic jiného si nezaslouží. Urnu? Tu pořádně vymyju a nechám si ji pro sebe,“ řekla nahněvaně.
Pak se zamyslela a vyhodila i urnu.
„Ne. Já mám na víc,“ prohlásila a pozvala klauny na skleničku.
Její postel byla hořící letadlo.

„Jsem šťasten,“ řekl jeden z klaunů v oděvu plandavého stylu a vyfoukl dým z jointa.
„Nerozmačkej mi hlavu! Prosil jsem mezi jejími prsy,“ a vložil si na ni svůj klobouk, protože se v něm cítil mnohem bezpečněji.
„Vidíš vole!“ řekl ten druhý. „Já ti říkal, že je to dobrej nápad. Ten hřbitov.“
„Máš pravdu. Svět je dobře zařízenej,“ usmíval se první klaun a ujišťoval se prsty v rukavičkách, že mu hučka dobře sedí.“
„Jenom doufám, že lidi nikdy nepřijdou na to jak,“ řekl ten druhý.
„Kašpare!“ drcl do něj kolega.
„Ne ne! Nikoliv kašpar, ale klaun.“

PS.
Nebem se zaklikatil blesk.
Vypadal vesele.