Mnoho deštníků s ciferníky hodin

Nešlo mi do hlavy, jak se mohou najít páni, co napichují motýly na špendlík a ještě se tím chlubí.
Unikáty.
To si nemůžou najít jinej způsob jak sbalit ženskou?
A co je to vůbec za ženský, co se chodí dívat na takovou zhůvěřilost?
Možná jsou to zrovna ty, co se jim houpou na prsou krucifixy pro parádu.
Když už si chtějí zapíchat, tak proč kvůli tomu napichovat motýly?
Nestačily by jednohubky?
ZA DVEŘMI stál v černobílém světě červený deštník.
Patřil do Schindlerova seznamu.

„Ženský. To jsou unikáty,“ řekl muž až nezvykle smutně a píchl prstem do vzduchu před sebou.
„Jedna taková si sedla vedle mě v hospodě a to jsem jí ani nebalil. No ale když jsem se dostal k tomu, že jsem ji popisoval, jak bych ji svlékal. Co všechno bych s ní dělal, tak se usmála a řekla: To by se manželovi asi nelíbilo, a jukla ke stolu kde seděl hodně podmračenej chlap. Když odešla, tak do mě drcnul synek a povídá: Tak jsi si pokecal taťko, co?“
Muži jsou plní kolotočových písní, které tak krásně hoří.

„Co kdyby přišla krásná žena a lehla si do mé postele? Byl bych zmaten? Byl bych šťasten? Byl bych schopen?“ řekl muž plný dobrých úmyslů.
Vždy jsou k mání růžové brýle.
„Vyhrnul jsem té ženě sukni a pořád jsem nevěděl o co jde. Ani když z nebe začala pršet krev, tak jsem nevěděl o co jde. Díky tomu jsem mohl být šťastný,“ vyslovoval ztěžka. „Ale já si toho nevážil. Snažil jsem se najít někoho... kdo mi práskne svět.“
Detaily hraček z čokoládových vajec.

PS.
Někdy vypadá svět tak křehce, že se na něj člověk bojí sáhnout