Nášivka na Měsíci

Namaloval jsem kostru bílého koně.
Usnul jsem pod ním, jak pod korunou lípy.
Věnoval jsem charitě svoje hříchy.
Rozpustilost kominíků.
Nutící lidstvo trhat své knoflíky.
Čučel jsem z okna do deště a říkal si, že musím dávat bacha, abych nezačal moc přemejšlet

Někde přeskočí jehla na gramofonové desce a ty se miluješ se ženou, která se ti nikdy nelíbila.
Zbude jen hrstka přeludů.
Nebýt vrahů, tak ani nevíme, že jsme naživu.
Posouváme sami sebe na šachovnici.
Budeme si hrát.
Budeme po tobě házet kamením.
No něco se dělat musí po šuku a cigaretě.

Kam sahají kořeny, kde už i jména vybledla do věčnosti?
Na malém zapadlém hřbitůvku.
VZBUDÍM SE A TY NIKDE.
Kolik vlastníme smyslů?
Kolik se jich vytratilo jízdou v kočárku?
Ve žvatlání příbuzenstva.

PS.
Nevěsta před pražským orlojem věří ve štěstí.