Paprsek nebeského kličkování

Dopsal jsem báseň a polekal se slova ČLOVĚK.
Nikdy mi nepřišlo, tak děsivé a matoucí.
Něco v tom slově, jako kdyby na mě mrklo.
Zalehl jsem na matraci.
Neměl jsem šanci.
Deštníky padaly z nebe namísto deště.

Měl jsem klouby šeptající krví.
Omítkou Kristových fresek.
Usínající v slze vášnivé coury.
Mléčným pocitem první třídy.
Duněla muzika hlasem válečné patrony.
Qui bono?

Klouzal jsem do banalit.
Do nebíčka či do peklíčka?
Co asi dělají se spermatem tihle hoši oddávající se celibátu?
Sledovali jste někdy tleskající ruce?
Je v nich facka i přátelské poplácání po zádech.
Stačí si vybrat.
Převlékáme se s lehkostí kouzelníků.

PS.
Na zdi byla spousta otvorů a cákanců krve.
Tohle místo opravdu žilo.
I umírání je život.