lapavé dnešky zítřků

„Já bez ní nemůžu žít!“
To je jen vytrženo z kontextu.
Včera jsem poslouchal rozhlasovou hru o tom, že zemřel Bůh.
Bylo příjemné si pak pustit Ravelovo Bolero.
Až budeme opouštět tento svět, tak se nejspíš dozvíme o všech těch zbytečnostech.
O stavech, které nás tahali za sebou, jak kačera na provázku.

Bože můj, jak ta přetavovala slova horstvem Jánošíka.
Urob mi to!
Daj mi ho tam!
Na větvi seděla nechápavá vrána.
Já sám se díval do hrušek.
Mám rád svoji smrtelnost.

Hřbitovní hlína se stávala součástí škapulířů, sloužila jako deratizace a dezinsekce.
Vyskytují se krtci na hřbitovech?
Přeci jen je to posvěcená půda.
Vždy se našli spoluobčané, kteří do ní nesměli být pohřbeni.
Třeba sebevrazi.
Ti přece mohli udělat pro pány ještě spoustu práce.
Za hřbitovní zeď s nimi.
Vyšetřovatelé s vyšetřovanými jsou tak trochu na jedné lodi.
Do té lodi teče.

PS.
Každá pravda má chvíli místo na slunci.
Jen se musí vědět kdy se k ní přidat.