za zdí pláčou květy

Občané kladou na žebráky daleko větší požadavky, než-li žebráci na občany.
Žebrák chce jen pár mincí, ale občan chce, aby žebrák zmizel a dokonce popřel vlastní existenci.
Občan je iluzionista a chce aby s ním žebrák spolupracoval na jeho tricích.
Politici nejsou o nic lepší.
To je zřejmě onen humanismus.
Kdy se velký kluk posmívá tomu malému, jako kdyby to byla jeho zásluha, že vyrostl.

ČEMU SE SMĚJOU?
„Ničemu,“ řekla matka dítěti.
„Ničemu?“
„Někteří lidé už jsou zkrátka takový,“ řekla matka.
Zabalila se hlouběji do kabátu, z něhož jí z rukávu vykukoval kapesník, jako malý skřítek, který se bojí vetřít mezi dospělé.
Někdy chodím v pokoji dokolečka, jak trestanec na vězeňském dvorečku.

V americkém kriminálním seriálu ukazovali, jak si lidé hrají na upíry a druzí zase na vlkodlaky.
Jeden z těch vlkodlaků se zamiloval do upírky.
Měla být svatba, ale pak se provalila jeho minulost vlkodlaka.
V ten moment se upíři a vlkodlaci dali dohromady, ačkoliv jinak se tuze nenáviděli a potrestali odrodilce.
Nakonec ho zabila sama nevěsta.
Lidi se snaží popřít sami sebe, aby nakonec potvrdili, že nikým jiným být nemůžou.

PS.
„Kde jste ztratil hlavu člověče?“
Tak takhle taktní umí být člověk, když potká Bezhlavého jezdce.