vzadu za domem mít důlek na kuličky

„Čemu se směješ?“
„Tobě,“ řekl trpaslík, co byl opřený o rýč v květináči. „Klidně plácej dál a udělám z tebe pucfleka.“
„Ty si ale fandíš. Ráno o tobě nebudu vědět.“
„A teď o mě snad víš?“
„To není špatná otázka,“ řekl jsem a hodil po tom skřetovi tenisákem.
Uhnul a na okně se objevil pavouk.

„Přál jsem si něco dělat s knihovnicí. Nosila takovou plnou koženou vestičku. Pokoušel se o ni jeden chlap, co si hrál na sečtělého. Lezl mi na nervy. Lezl mi do zelí.“
„Lezl tam kam jsi se neodvážil. Ty jsi neměl nikdy sebevědomí,“ řekl mi trpaslík.
„Měl, ale nesměli u toho bejt lidi.“

„U smrtelné postele je vše v jiné perspektivě,“ povídám z podlahy. „Kdysi u ní postávali blízcí lidé. Teď jsou tam jen přístroje.“
Trpaslík se pustil rýčem do práce, jako kdyby kopal hrob.
„Tvrdíte, že duše neexistuje, protože chcete bezstarostně zvracet,“ směje se trpaslík.
„Dej pokoj! Stejně chci bejt rozptýlen.“
„Bude někdo za pár století věřit Kristovi?“ řekl trpaslík oblečený jako papež. „Všechna ta slova, že nejste jako oni jste jen podědili jako smrt.“
„Po mě nikdo nic nezdědí,“ ušklíbl jsem se a šel to všechno zaspat.

PS.
Byl jsem počat z lásky?