Po krk ve filmových plakátech

Mladá politička zavrhuje Pipi Punčochatou, protože to je rasistka, která vypráví o tom, že její otec je králem negrů.
A taky chce, aby Bůh nebyl rodu mužského ale středního, aby si každý mohl vybrat.
Ten. Ta. To.
„Kdybych byl dívka. Chtěl bych bejt vošukanej rockovou hvězdou?“ ptal se chlap, co vyskočil z velkého reklamního salámu a plivl do oka muži, který ho pozoroval přes vysoký límec kabátu.
Byl samozřejmě zatčen.

Někdy se něčeho dotknu.
Jen na krátkou chvíli, že ani nevím čeho jsem se dotkl.
Cítím jen ten dotek.
Jsme plni dogmat, jenže když je začneme brát vážně, tak se to stává komické.
Bez toho všechna sranda plyne právě z vážných věcí.
Ve filmových komediích je jí čím dál tím méně.

Jednou jsem šel za mladou ženou se svou pošťáckou brašnou, kterou jsem měl na malé rozvrzané sesličce, co se na ní vozí děti. Ta žena voněla jak ráno.
Nebyla v tom žádná erotika rozběhlého chlapa za ženskou sukní.
Bylo v tom jaro, jablka, padající listí i první sníh.
Veškeré tyto banality, a za tím vším jsem šel v šiku já, chlap se sluchátky, v nichž zněl Bachův Air.
Právě proto jsem dělal pošťáka, že jsem mohl být svědkem.

PS.
Stačilo přičichnout k vesmíru a zapomínáme, jak jsme nosili kalhoty s jednou kšandou.