Děravá pramice na břehu

Seděli jsme se sousedem na lavičce na Sletišti, což je takové městské sportoviště.
Do očí nám svítilo ostré přízemní slunce, jak už byl podzim a ono to hodlalo zabalit, protože v říjnu už má sluníčko zkrácenou pracovní dobu.
Už jenom čeká až přijde zimní čas a všechno přeskočí do normálu o celou hodinu zpět.
Nejspíš o tom neví, ale my nevíme jestli o tom neví, protože toho víme strašně málo.
Jenom se tak vytahujeme.

Kolem nás korzovali lidé, kteří chtěli být spokojení, když byl takový krásný den.
Už jsme tak nějak naprogramovaní, že jakmile svítí sluníčko, tak to prostě musí bejt krásnej den.
Jako si o sobě myslí křesťané, že jsou slušní lidé, že stačí, když se vyzpovídají.
„Co se ti přihodilo zlého, vepiš do písku, ale dobré věci, vyryj do mramoru. Zbav se emocí, jako je zášť a touha po odplatě, které tě zmenšují, a drž se takových, jako je vděčnost a radost, které tě zvětšují.“
„Co je to za blbost?“ řekl soused.
„Arabské přísloví.“
„Okamuru na tebe!“

„Nemáte sirky?“ zeptal se mladík doprovázející děvče v kožené bundě s podbarvenýma očima, která si byla sebou velmi jistá, když vytáhla cigaretu.
„Tady se ale nesmí kouřit,“ řekl jsem naivně.
„No bože,“ řekla a už hořela, když jsem škrtl zapalovačem.
„Ona už to nemůže vydržet,“ omlouval ji mládenec a škobrtal za ní.
Po holce zbyl jen dým jako po čertovi.
„Herečka,“ konstatoval suše soused.

PS.
Jak prohlásil Jung při jednom rozhovoru na otázku jestli věří v boha.
“Já nevěřím. Já vím.”