Vzájemně se považujeme za idioty

Vlezl jsem do místnosti, kde bylo velké množství nahatých lidí, kteří nevnímali nic jiného než svoji nahotu.
Žhnula v jejich očích, ale spíš jako něco, co je divně mrtvé.
Jakoby doufali, že v té své nahotě něco naleznou, ale stále se jim to nedařilo.
Podíval jsem se raději přes ulici, kde v okně třetího patra stál cikán.
Nikdy jsem neslyšel, že by nějaký cikán spáchal sebevraždu.
Nejspíš byl jen zvědavý.

"Zavři dveře nebo vypadni!" řekl někdo z té skrumáže.
"Táhne,“ řekl jiný hlas.
"Ty se nesvlíkneš?" zeptala se mně další z nahot na zemi.
"Moc tady táhne," řekl jsem.
"Tady nemají oblečený místo."
"Zase selekce? To se bez ní člověk neobejde?"
"Ale ale...Ďi ďi ďi," řekl někdo za mnou a já poznal, že tohle musí být má známá čarodějka Dulcinea, co létá na kouzelné jehle.
"Divil jsem se, že tady nejsi."
"Kde ses tady vzal ty?"
"Myslím, že jsem přestoupil bludnej kořen," řekl jsem.
Ten cikán pořád stál v okně.
"Myslíš, že skočí?" zeptal jsem se Dulcineii.

"Kdepak! Oni si dokážou víc vážit života než vy tvarohový huby," řekla Dulcinea.
"To je nějaká výčitka k naší bílé rase?"
"To je fakt."
"Von je voblečenej," řeklo překvapeně několik naháčů na moji adresu.
"On to ale neví," řekla Dulcinea a tak mě všichni přestali zase naráz vnímat.
Dostalo se mi toho po čem jsem vždycky toužil.
Mlha přede mnou. Mlha za mnou.
Ale to už byla Dulcinea zase v povětří.
Jen jsem viděl její nádhernou zadnici.

PS.
Raději jsem se sebral a šel domů, abych se probudil.
Ten cikán stejně z toho okna nevyskočí.