Nebyl ten plast omylem?

Přijela pouť.
O pouti se dalo koupit cokoliv.
Hlavně to, co člověk nepotřeboval.
Jelikož to ale přiváželi ti světoběžníci v maringotkách, tak se mělo za to, že je to Něco.
Byli jsme jako domorodci, kterým námořníci vyměňovali korálky a různé cetky za zlato a koření.

Viděl jsem ženu, která jela nahá na kole.
Nebyla nahá, ale já jí tak viděl.
Kdybych měl kolo tak bych jel za ní.
V naší staré kůlně byla hromada kosterních pozůstatků po bicyklech.
Možná, že můj děda, jehož jsme znal jen z vybledlé fotografie na hřbitovním pomníku, za nahými děvčaty jezdil.
Babička, která je na tom pomníku vyobrazena vedle něj, mu ty stroje rozbíjela, ale on se nevzdával.
Proto bylo tolik oněch koster v kůlně.
Možná, že proto mu vypovědělo srdce službu tak brzo.

Nemohl bych vysedávat v hospodě s lidmi, co jsem s nimi prožil mládí a kafrat o tom jaké to bylo.
Koho to zajímá?
Občas se něco samo vynoří.
Vzpomínka.
Ale spíš jako sušené ovoce.

PS.
Co všechno potřebujeme znát, abychom si byli vědomi své existence?