v kůži pouličních hodin

Rád bych si třel o sebe křídla, jak moucha na lidském lejně.
Vždycky chceme to, co nemáme.
Taky mám pořád mezery v havraní řeči.
Voláním SOS se nemůžeme zbavit vlastní zodpovědnosti.

Bacha na zázraky!
Na sudičky a ženské slzy, co přicházejí bůhví odkud.
Nechci se stát andělem jen pro nějakou pomýlenou vizi chlapa, co vypadl z kořenáče okultismu.
Politik na obrazovce, co by bohorovný uklízeč záchodků vlastního šéfa.
Je tady nějaká spojitost?

„Trochu jsem se opozdil,“ řekl jsem holce sedící na zdi hřbitova.
Bílé košile byly roztrhané mezi kříži a děvče v márnici ukecávalo umrlce.
„Asi jsem opravdu přišel pozdě.“
„Kdo ví,“ řekla a rozzářily se jí oči.
I na lásku si musíte dát pozor.

PS.
Žijeme ve světě zázraků a snažíme se je vymazat.