ustrnutí času

Potkal jsem člověka, který seděl na větvi vysokého stromu.
„Není snadné být tím kým jsem,“ sděloval mi z té výšky. „Zjistil jsem, že je pro mě nemožné, abych chodil po zemi s ostatními obyčejnými lidmi.“
„Na stromech jsme ale snad už byli,“ řekl jsem pln naivity, vzhlížeje k němu vzhůru.
Myslím, že mu dělalo radost, že k němu vzhlížím.

„Nemůžeš pochopit nuance návratu ke kořenům.“
„No já bych zvládl ještě snad návrat do jeskyně; ale na strom?“ prohlásil jsem z chodníku.
„Jeskyně. To jsou myší díry,“ řekl mi člověk, co se právě zavěsil za jednu ruku na větvi.
Jeho pohled byl cukřenka plná opovržení k tomu přízemnímu tvorovi, kterým jsem byl já.

„Jdi pryč!“ zahalekal na mě ten člověk nade mnou. „Nemám proč s tebou ztrácet čas.“
„Jdu,“ řekl jsem s uctivostí, protože jsem nechtěl, aby snad kvůli mně nedošlo k nějakému zdržení při vylepšování lidstva.
To bych si na triko nevzal.
Konečně se našel někdo kdo ví jak na to.
Poslední byl Forrest Gump, který si obul tenisky a běhal od oceánu k oceánu.

PS.
Staletí a staletí se člověk nikterak nezměnil.
Podepsal jsem to dlaní do vzduchu.