Nevysvětlitelné věci prostě neexistují

„Poběž maličká!“ vykřikl jsem za ní, ale je to už tak dávno, že mi ta slova nemůže vrátit ani ozvěna.
Neexistuje tak velká propast, která by uchovala slova na věčnost.
A černá díra vše pohltí.
„Poběž malička!“
Jistěže se opakuji.
Od určitého okamžiku se každý z nás stává parodií sebe samého.

“Zhasni zlobo!” zaburácel nad námi pingl s ksichtem, který jakoby se potkal s vitriolem.
Koukali jsme na něj, co ještě z něho vyleze, ale on pokračoval k dalšímu stolu, kde osoba s posledními zbytky ženství vykládala, že měla odporný sen, z něhož se vzbudila zpocená.
“Pět čertů si na mě dělalo zálusk,” říkala. “Ale já se nedala. Sice mi chvíli trvalo než jsem našla po kapsách křížek, ale pak jsem s nima zatočila.”
“Co po tobě chtěli?” zeptal se jí neméně ušmudlaný chlap.
“Jak to mám asi vědět?” vykřikla mu do obličeje pivem, protože právě položila sklenici.
“Čerti jsou prevíti,” řekl další muž ze společnosti. “Nejotravnější jsou nad ránem, když se chce člověku spát a oni nedají a nedají pokoj.”

“Pěkní kajícníci,” žvatlal si pingl, když nám přinesl čaj s rumem.
Skoro jsem se cítil jako šmírák, že slyším o čem přemítá.
“Vypadá to, že jsi ty lidi tady nakazil,” řekl mi soused.
“Já myslel, že jsem jenom retardovanej.”
“Tvůj retardér má mnoho poloh.”
“Něco jako kámasútra.”
“To je jen tvoje zbožné přání,” řekl soused.
„Já myslel, že čerti nejsou,“ řekl ušmudlanec od vedle.
„To je jen tvoje zbožné přání“ zasmála se žena a já pocítil závan deja vu.
„Tady pomůže jedině auto dafé,“ řekl pingl, který se díval z okna, kde maličká běžela ulicí, ale já už ji dávno neviděl.

PS.
Byli jsme každý v jiném století.
Zbyla tu jen láska, která nevěděla kudy kam.