Vidláci

„Do vsi!“ řekl jsem řidiči autobusu, když jsme jeli z Prahy.
Byli jsme tehdy na koncertě Laury a jejích tygrů.
Samozřejmě, že jsme se opili, a tak se pořád něco dělo.
Nebo jsme si to aspoň mysleli.
Kdekomu jsme pak o tom vejletě vyprávěli a vždy jsme začínali větou: KDYŽ JSME JELI Z PRAHY.
Lidé, jež jsme tím vypravováním nadšeně oblažovali, pak na nás při každém dalším setkání pokřikovali: NEJELI JSTE ZASE Z PRAHY?
Nebylo špatný bejt vesničanem.

Šachta za vesnicí vyvrhovala spoustu kalu, když se pralo uhlí, aby se s ním dalo topit.
Proto se rybníku za našima humny říkalo Šmanťák.
Ty šmanty byly v létě tak teploučké, že bylo rozkoší se v nich povalovat.
K čemu nějaké Piešťany?
Ta největší část šmantů se odchytávala v menších nádržích nad oním rybníkem, v němž jsme se koupali jak na Stříbrném jezeře.

Do těch malých nádrží jsme se chodili rochnit jako divoká prasata.
Byli jsme jak černoši.
Nechávali jsme to bahno na sobě zaschnout a ono se z nás odplupovalo jak kůra ze stromu.
Jeden kluk si z něj vymodeloval ženskou s pořádnejma kozama a hned ji znásilnil.

PS
Nebylo špatný bejt vesničanem.