Budování komfortních zón, aby se daly bourat.

DNESKA PERU.
Odběhl jsem si na skok do vesmíru, když mám tu automatickou pračku.
Zastřelil pár mimozemšťanů a vrátil se na svoji planetu.
Tomu říkám terno.
Setkal jsem se v mládí na plese s holkou, ale byla tak rozmazaná, že jsem ji nepoznal.
To je to umění.

No fakt je to umění, když se prskne nad Pražský Hrad srdíčko?
To už jsem víc chápal pana Boudníka, co chodil Prahou a očumoval staré popraskané omítky.
Dyť jenom, když člověk sedí v čekárně u doktora a dívá se na dlaždice na zemi, tak tam toho vidí.
Tam je Bosh i Mikoláš Aleš.
Jsou propojení přes věky a styly, a vůbec jim to nevadí; ale srdíčko nad Hradem?
Už potřebuji další tabletky, abych mohl fungovat.

Všemožné počínání se stává iluzí, když vypnou elektrický proud, tak dalece jsme se dostali.
Přeběhl jsem místnost, co byla zanesena všemožným bordelem.
Mimo jiné tam byla spousta vycpaných ptáků a rozbité skříňky s nabodnutým hmyzem.
Tak dlouho nám trvalo, aby svět uznal, že jsme Ti, co si zaslouží svou zem a najednou se z nás stává nabodnutý hmyz, co se snaží popřít vlastní kořeny.
Už nejsme z východu, ale ze západu.

PS.
Střelka kompasu pořád ukazuje na sever.