Dostaveníčka lidiček ze skleněných koulí

Naložte se mnou po své libosti.
Přesně to jsem jim říkal, když mě obviňovali, že spím se svojí nevlastní matkou.
Zblbli ji natolik, že šla na hřbitov v černém šátku na hlavě.
Hledal jsem ji mezi hroby a málem do jednoho z nich spadl, když proti mně vyrazil malý tank.
Hřbitovy jsou plné překvapení.
Vylezl jsem na hrušku poznání.
Bylo mi jedno kolik jsem napočítal tajtrlíků.

„FAKT SI MYSLÍTE, ŽE VÁM JEŠTĚ NĚKDO VĚŘÍ? Je vám to jedno? Teď to konečně dává smysl,“ řekl jsem tajtrlíkům a sklouzl se po těch slovech do obrazárny velké jeskyně.
Ještě se tam na zemi váleli kosti nějakých velkých zvířat.
Nebo, že by obrů?
Před miliony a miliony let... Dejte s tím pokoj!
„Musíme tě vzít zpátky k mamince. Má velkou starost,“ tvrdí mi tajtrlík.
„Je to můj život,“ tvrdím já. „A ke všemu je má matka již mrtvá.“
„To neznamená, že o tebe nemůže mít starost.“

Nad hřbitovem plul poloviční měsíc.
Ztratil se v překladu jestli se bude sytit či hubnout.
„Kdo je to?“ zaznělo mi za ušima.
Nevlastní matka mi zakryla oči černým šátkem.
„Těším se domů,“ řekl jsem.
„A kde myslíš, že jsi?“

PS.
Černé kočky mají zvláštní význam.
A přesto jsou na pomnících jen bílé holubice.