DIVNOHRANÍ

 

 

Uprostřed parku piknik v trávě,

jen kytky, stromy, keře, ty a já.

 

Motiv obrazu jasný, moh by to být kýč,

kdyby přisedla k nám na deku i romantika…

 

Ale nebude - protože ty nejsi romantik.

Nebaví tě mhouřit oči do sluníčka

a šeptat slova o lásce.

 

Raději metáš blesky

a necháváš je mluvit za sebe.

 

Teď zrovinka mi jeden vmetl do tváře,

že od lásky k nenávisti je jen krůček…

 

Bičem beze slova slovy proťals oblohu…

„Prásk“

 

A zatímco já udiveně vzhlídla,

s tebou to ani nehnulo.

Stojíš nade mnou jak socha…

 

"Kameníš mi před očima, miláčku,

 jak moc se mám o tebe bát?"

 

*

 

Neřekneš - mlčky přisedáš na deku,

co má podobu šachovnice,

a že sedíš, mě zklidní,

protože to dokazuje, že z tebe ještě není kus šutru,

dokázals ohnout kolena…

 

Ale mračíš se, pořád.

Možná proto, že roztahuju se tělem i po tvé barvě!

Vždycky když hrajem, máš černé,

jenže teď a tady

mám svoje půlky prostě všady.

Nevměstnám je do bílé…

 

Asi bys s tím rád něco udělal:-)

Jenže – co?

 

Když se tak na tebe dívám,

připadáš mi ve střehu.

Máš ten výraz, jako vždycky, když sedíme naproti sobě

a já… rozehrávám.

 

Snad ode mě teď neočekáváš tah?

Vždyť musí ti být jasný, že nemám čím!

Nenosím po kapsách koně, ani věže,

královna by mě tlačila!

 

Ty můj blázne,

 

vím, že jsi svůj, a že miluješ chaos.

Baví tě v něm žít, nebo ho prostě potřebuješ,

protože jinak žít neumíš,

jenže tohle divnohraní

by bylo moc i na Bílýho králíka!

Co když si sbalí saky paky a opustí noru?

Bez něj ztratí smysl celá říše Za zrcadlem,

když do ní ten ušák neukáže cestu Alence…

 

Dochází ti to vůbec?

 

Opravdu chceš, abych začala?

I bez figurek?

Systém blackandwhite - všichni proti všem

 

???

 

Přikývneš.

 

A ve mně probudí se touha,

protože najednou velmi silně cítím,

že se tím nesnažíš o nic jinýho, než vtlačit mě do kouta svý duše

a vtáhnout mě do světa bez pravidel.

 

Lapám po dechu, pokaždé,

když mi dokážeš, že není ztrátou času

dělat úplně zbytečný věci,

jenom proto, že je dělat chcem...

 

Kolikrát už jsem s tebou hledala špičku na kouli, protože tě napadlo, že ji prostě musí někde mít?

A kolikrát ji ještě hledat budu??

A řekni – co se stane, až ji najdem – začnem se doopravdy milovat???

 

 

Ach bože, čím víc nezapadám do tvýho vnitřního vesmíru, tím víc mě… v něm chceš!

A tím víc já...chci být jako ty!