Kovová Hostie Lidstva

V rytmu starých strojů továren
zní zvuk, který chce se dostat ven.
Toť industriálních kovadlin sten,
co přede píseň svou uvnitř betonových stěn.

V žilách slitých prutů pulsuje skrytý proud,
a ztracený čas nám vyměří až poslední soud.
Struskou žhavou pomazaný železný chléb —
člověk s ním žije, dýchá a ková svět.

Však uvnitř srdce turbín šeptá sen,
že i stroj má svůj vlastní den.
Že pod nánosem sazí a špíny
skrývá se rytmus — duše z oceloviny.

Jednoho dne kov ohne se v tichu
a proud vyvrhne v záři svou pýchu.
Zvuk, co chtěl ven, zlomí svět v půli —
a stroje? Ty vysmějí se lidské vůli.