ze snáře / A.H.

     ..Všechno dává perfektní smysl. I tahle rozlehlá budova plná místností které míjím na cestě za svým cílem. Vím, že to potřebuje a tak se nebojím hledat. Otevřenými dveřmi prázdného nehlídaného pokoje to zahlédnu a vejdu, abych to odnesla. A.H. tu není, ani jeho muži nejsou nikde nablízku. Posbírám všechny STRENG GEHEIM složky v barvě Davidovy hvězdy a najednou vím, že o mně ví. Utíkám, tak mě muži A.H. honí a že  mě honí, chytnou mě chvíli po té, co vběhnu do pokoje, kde se chci schovat. Stihnu odhodit složky za opěradlo vysokého křesla, které stojí v rohu. Jak ty složky letí vzduchem, stanou se z nich moje červené a zelené polštáře a zapadnou.

     Mučí mě. Vím o tom, protože to dělají vždycky, ale vlastně nic takového nevidím ani to na sobě necítím. Přesto kvůli mučení nakonec odevzdám všechny špuntovky a zásobu špuntů z tajné skříně, aby s tím přestali.

     Najednou je v místnosti dalších sedm nebo osm žen a A.H. ke všem vlídně a s laskavým úsměvem promlouvá. Všechny nás zve na nějakou oslavu – pořádá pro nás hostinu s tancem. Znám tu masku vlídnosti a laskavosti z rubu a nevěřím mu. Pochopím, že nás chce zmanipulovat kvůli blížícím se volbám a postavím se k němu čelem. Dívám se mu do očí a vyčítavě k němu hovořím a v tu stejnou chvíli vím, že to je obrovská chyba, že mě nechá odstranit, aniž by odložil svou masku. Přesto musím mluvit pořád dál a dokonce zvyšuji hlas. Vidím jak jeho muže a ještě víc moje ženy zachvacuje panika. Mají plno strachu, tam kde on má šílenství. Vidím spoustu hnědých očí a každé jsou jiné. Všichni víme, co se stane.

     A.H. se nakonec opět usmívá a já slyším chraplavý sykot jeho hlasu: „Stejně si s vámi jednou pořádně zatančím..“