setkání po dešti

Ustavičná tenze skrze hledí mikro-obrazovky kamsi do digitálního fluida vesmíru. Naivní domnĕnky, že by snad ty titĕrné a nevýznamné cáry vĕdomí mohly být otištĕny do fragmentů románu plného skic narkopoezie v burroughsovském slova smyslu. Vidím se jako postavu ve vzpomínce, která vstává lehce po poledni, již v moment prvního rozdechu ze spánku citelné napĕtí odkudsi.

kávových makových trubiček a čokolády, zmĕť myšlenek jež nejsou mnou, jen přicházejí a odcházejí, v křeči se je snažím na okamžik zastavit, přímĕt mysl ke vzpomínce, jak oblaka plují nad smetanovými sady, jdeš znovu do sportovní haly na film, rekapituluješ malé okamžiky života v literární mixtape.

Film Horečka mne přilákal svou příslušností k brazilské současné kinematografii a tématem domestikovaných pracujících domorodců. Byl to příbĕh o zvláštním vzplanutí nemoci nebo o vykořistĕní? Jak jej interpretovat? Mluvilo se v něm původním jazykem a dilektem. Takové jazyky vždy vyniknou. Noční obrazy džungle a párou nad ní a v monologu příbĕh opice. Na umĕlecké kinematografii mám rád její autorskou svobodu a nezávislost. Nejvíce si cením vizuálnĕ lyrických snímků s podmanivými obrazy a poetickými monology, vnitřními rozpory a silnou obrazotvorností. To co vdechne inspiraci a unese do jiného života duše. Ovšem při horečce jsem zažíval až modlitebné pocity aby to už skončilo.

V sadech potom potkal Adama, navázaly hovor na několik témat. Pochlubil jsem se reporty pro full moon a že mně čeká reflexe z besedy. A řeším ten rozpor mezi externí dĕjovou linkou co opisuje nejen hudební realitu, ale i tu prožitkovou, pocitovou. Tu když se podíváš do očí dívky, která prožívá extázi při poslechu svého oblíbeného umělce. Vzpomnĕl Karla Poláčka a pak taky asociaci na fotoreporty, kdy ty dobré mají i dotek publika, i výseč hraní kapely. Prostě vyvážit tu extrémní subjektivistickou linku psaní poezie, linkou objektivní poutavé kamery, trochu odosobnĕné co skipne své narkoleptické ego. Rozmĕlní dojmy v jednoduché a trvající formule. Objeví vlákno a vyplní kritické mezery. Sebereflexivní povahou a vnímáním a zkratkou.

Poté jsme šli za hranice úvah, na slamovou půdu, chtěl mi dát svoji knihu, tak jsme pro ni zašli do jeho auta, titul sklep v modrém paperbacku, lehká a ohebná. Podĕkoval jsem. Posdílel kde všude byl na festivalech. Houští. Horem dolem. Boskovice. co chceš dĕlat když je léto? Rozloučili jsme se. Setkání s M. na přednášce paliotovní léčby. Balení, návštĕva prababičky, hřbitovu, táty. 


Sdílení, přesun koček do Brna, náš přesun do auta při západu. S malbami na obloze a rychlými auty. Zabydlováním se a myšlenkami na zachycení. V ghettu slyším hlasy jak se ozývají echa prostoru vnitrobloku.