Deníčky (ne)pracujícího asociála

Anotace: Nahoru, dolů, nahoru. Jako na horské dráze. Lepší už to asi nebude :)

„Jenže já na tu školy chci!“ Snažila jsem se ztlumit svůj hlas. Nikdy jsem si nedovolila na mamku křičet. Nikdy. Až teď
„Nepůjdeš se tvýma známkama na blbou zemědělku! Běž tam, kam ti říkáme. Radíme ti dobře. Až dostuduješ, tak budeš mít dobrou práci, dobrý peníze. Koně můžeš mít jako koníčka. Doslova.“
Pamatuju si ty slova přesně. Do posledního.
A já tenkrát poslechla. Mamka měla pravdu. Myslela to dobře. Vždycky to myslela dobře. Jenže takhle doba… lidi… a tak…funguje to všechno prostě jinak.
Když holka od koní nastoupí do třídy plný holek, nikdy to nemůže dopadnout dobře.
„Jsi divná, proč se nelíčíš?“
„Proč pořád mluvíš jen o koních?“
„Smrdíš koňma.“
„Když ty seš taková zvláštní, sedíš v koutě a nemluvíš.“
Ano. Seděla jsem v koutě a nemluvila. Protože když celý svůj život posloucháte narážky lidí, jak se vám smějí kvůli vaší výšce a pak přijdete na střední, kde většině vadí i zbytek vašeho vzhledu, je to tak trochu…na pytel.
Prokousala jsem se střední několika záchvaty typu: už mě tam nikdo nedostane, nikdo mě nemá rád, nezapadám tam. Některé dny byly lepší, některý horší. Postupem času jsem nedokázala mluvit před větším počtem lidí už vůbec. Což bylo vzhledem k blížící se maturitě dost nevhodné. Mohla bych třeba zvracet, kolabovat nebo podobné věci, které vypadají, jako že vám vážně není dobře. Jenže moje tělo muselo mít něco speciálního. Většinou jsem trapnou dobu stála před tabulí a snažila se to rozdýchat, což následovalo několik otázek na to, jestli jsem v pořádku a proč proboha už nemluvím. Jasně že jsem nebyla. Zíralo na mě sakra 27 párů očí. 27 párů soudících očí. Řešili taky, že mám tlustý stehna, velký ruce, krátký tělo? Určitě jo, jinak by tak nekoukali… Po několika minutách trapného ticha začaly moje oči zaplňovat slzy. A to býval konec. Z tohohle už nebyla cesta ven. Člověk si řekne Ježiš no a co. Tak brečí. Jenže ono to není jen o tom, že brečí. Po chvíli ani nemůže pořádně dýchat a má tendenci padnout na zem a schoulit se do klubíčka. Naštěstí jsem po prvním takovém záchvatu byla poslána k psycholožce – ani ne tak kvůli tomu, že jsem doma stále brečela, že už do tý školy znova nemůžu – ale proto, abych odmaturovala. Abych popřípadě dostala další šanci… Když máte papír na hlavu, začnou vás vnímat jako magora => nemusíte vystupovat před třídou. Hurá, výhra.
Někdo by mohl říct, že to, že jsem odmaturovala více než úspěšně, by mohlo vyléčit můj „mindrák“, ale opak je pravdou. Někdy mi přišlo, že už mě lidi kolem mě měli plný zuby, jelikož jsem si ani nedokázala objednat v restauraci. Nebylo to o tom, že bych nechtěla. Já chtěla. Moc. Jenže v tu chvíli jsem ze sebe prostě nedostala ani hlásku.
A teď k tomu, proč jsem tenhle deníček začala psát. Od malička jsem byla vychována k tomu, že jsem chytrá, šikovná a jak už jsem zmínila na začátku, budu mít super práci a svého vysněného koně. Jenže když člověk opustí vysokou školu, protože nedokáže skousnout, že neudělal jednu zkoušku, začíná zjišťovat, že to vlastně taková sranda není. Že tenhle svět vůbec není takový, jaký si ho maloval. Že lidi jsou zlý a sobecký. A hlavně, že nikoho nebude zajímat… nikoho teď nebude zajímat ta malá zamindrákovaná holka. Protože hádejte co… nemluví…