6/10

den jako každý jiný
všechno je stejné jako včera, jen já už jsem jiný. mám kolem krku tlustší lano a pod nohama větší hloubku. listí ještě nespadalo, ale přesto už visí ve vzduchu. tráva je místy mokrá a místy letní ale stejně má nad sebou nebe, které prozrazuje, že se blíží soumrak. můj kompas přestal ukazovat směr a začal odpočítávat zbývající minuty do nekonečna. potom si všichni lehneme do mokré trávy a necháme se zarůst obzorem nad hlavami. když prší, kapky bubnují na okap a dělají život snesitelnějším. na hrob, kde jsem tě uložil, v létě neprší. máš nad sebou strom. všechny tvé podoby jsem smazal a zůstaly jen dojmy, které jsou prázdnější a prázdnější. za podzimním sluncem přichází černočerná tma. jen vosy tu a tam rozlijí náznak pocitu, který se už nevrací. musíme čekat. nejhorší je muset čekat. zkouším nemuset, ale nejde to. musím dělat všechno, co se dá, abych měl listí stromů před sebou alespoň ještě jeden další den. ale jednou zazvoní zvon kostela a bude to naposledy, kdy lidi budou cítit, že patří k sobě.
chyť mě až si budeš myslet, že padám.