zpět, bohužel nebo bohudík?

Anotace: po roce opět tady

Skoro rok ´sem se neozvala. Přesně v květnu loňskýho roku. Neměla ´sem potřebu, ale teď jí už zase mám... musim říct, bohužel...

Nevim, co se to s mym tělem děje, respektive to vim moc dobře, strašně moc mi chybí vážení si sama sebe a bejt pyšná na to, že chodim do práce a vydělávám si na živobytí.

Od září jsem pracovala ve dvou základkách, musím říct že jedna byla horší než druhá. V první na mě málem fyzicky zaútočil žák, další přede mnou jed a matlal si po obličeji lepidlo a podobný hnusy... takže jsem přešla na "lepší" místo. Tentokrát jako třídní páťáků. Třídu jsem dostala po ne zrovna pořádkumilovný paní učitelce, takže mi několik tejdnů trvalo, než jsem dala tříd do kupy. Moje psychika byla skvělá. Byla sem sice vysoslá a vyčerpaná, ale v dobrym smyslu, protože mě to naplňovalo. Zhruba po dvou měsících na mě ale dolehl veškerej stres. Ono mít z 21 dětí 19 nepřizpůsobivejch a to tak, že ve třídě předvádí, že šňupou koks, plivou po mnou pracně vytvořenejch nástěnkách, při dozorech vás kopnou do zadku a označení píča pro ně neni snad ani sprostý... Zkrátka a dobře, psychicky jsem se složila, a to úplně. 

A teď jsem v situaci, kdy sem x let studovala peďák s tim, že mám koule na to jít učit. Já je ale nemám. Takže si už od ledna hledám novou práci. Práce nepřichází. Buď se jedná o předem dohodlou tlačenku nebo pro mě stresující a absurdní práce v podobě prodávání a vnucování hrnců... 

Všechny ty moje nálady, ty pocity vzteku, že nemá nic cenu, to, že mě zas natahujou na ten zasranej skřipec a nepříjemně mě všechno svírá, je jen proto, že nemám šanci pracovat. Ucházím se o místo, kde je ale zase problém moje vysoká kvalifikace, což je úpně k smíchu.

Chci jen od pondělí do pátku chodit jako každej normální člověk do práce, vydělat si peníze- klidně i míň, než by odpovídalo mýmu vzdělání, a hlavně chci bejt psychicky v pohodě.

Vážně mě to ničí a todle bude jedinej lék, kterej nepřichází a s každým pohovorem, kterej je nakonec neúspěšnej, se propadám do větších a větších sraček, ze kterejch mi nejde ven.