Cesta za pokladem

Cesta za pokladem

Anotace: Legenda praví, že v hlubokých lesích a na nekončících pláních, se nacházejí divocí koně, jejichž nezkrotná síla a nespoutanost jim umožňuje volně se pohybovat po lesích a loukách, aniž by byli chyceni. Legenda se však zmiňuje také o pokladu, který chrání.

Stádo divokých koní se prohánělo po
planinách jako hejno ryb v rozbouřených vodách. Jejich vůdce, statný vraník, cválal v popředí a vedl je na bezpečnou, rozlehlou louku. Celé stádo se poté zastavilo a každý si našel své místo, kde začal spásat trávu, stále ještě mokrou od ranní rosy. Pomalu jsem se k nim přiblížila, ale jen tak, abych je nevyplašila. Někteří zvědavě zvedli mohutnou hlavu, jiní jen lenivě pohodili ocasem. Vůdce se také pásl, avšak svaly měl napjaté a ostražitě sledoval dění okolo. Kdyby nastalo nebezpečí, musí především ochránit své stádo. V duchu jsem přemýšlela, jaké jméno by se k němu hodilo.
Co třeba Abacuss, zapřemýšlela jsem. Když jsem byla malá, jezdívala jsem ke kamarádce, jejíž táta vlastnil deset koní. A právě jeden z nich nesl jméno Abacuss. Byl to hnědák s bílou hvězdou na čele. Ale k tomuto hřebci se takové jméno nehodilo.
Možná Londus nebo Taivar. Ano, Taivar, to je to pravé.

Opět jsem udělala pár kroků, načež jsem vyčkávala, jak se koně zachovají. Zřejmě nezaregistrovali žádné nebezpečí, a tak jsem se přiblížila ještě víc. To už se ale některým nelíbilo a poplašeně zvedali hlavu se vzpřímenýma ušima. Jeden dokonce odběhl blíže k Taivarovi a vypadalo to, jako by si mu šel stěžovat. Bylo to velmi komické, jenže smích mě přešel, jakmile se na mne Taivar zadíval. Nozdry měl do široka roztažené a já jen s napětím očekávala, kdy zavelí a celé stádo mi opět zmizí z dohledu. Avšak nic takového se nestalo. Místo toho se rozezněl zvonek, který ani jednoho koně nevyplašil. Jen tam stáli a pomalu se měnili v tmavou mlhu, až nakonec zmizeli úplně a já viděla jen tmu.

„Na příště nezapomeňte své domácí úkoly, třído. Na shledanou," přehlušil žáky učitel fyziky a poté rychlým krokem odešel na chodbu. Pomalu jsem se zvedla z lavice a učebnic, z nichž jsem si udělala polštář, a zadívala jsem se na svou kamarádku vedle sebe. Protřela jsem si oči, v nichž se mi za těch pětačtyřicet minut nudné fyziky vytvořily ospalky a pohledem přejela tabuli, jenž byla pokrytá různými vzorečky, definicemi a příklady. Vyděšeně jsem se otočila zpět na Hailey. Společně jsme si vyměnily znechucené a nechápavé pohledy, jelikož zatímco já jsem snila o své výpravě za divokými koňmi, ona si textovala s Freddiem, jejím bývalým klukem. Jen jsem protočila očima, když mi začala vyprávět, co hrozného jí zase napsal. Nikdy nikdo nepochopil, jak se zrovna my dvě spolu můžeme bavit a rozumět si. Každý si myslí, že jsme rozdílné, ale ne tolik. Spíše se navzájem doplňujeme, což nám oběma vyhovuje.

Poslední hodinu, kdy jsme měli dějepis a sledovali jakýsi válečný film, jsem strávila zíráním z okna ven na dění v parku přes silnici. Děti, jimž skončilo vyučování, se radostně vydaly na prolézačky a houpačky, kde si společně hrály a smály se pod letní slunnou oblohou. Naopak starší paní s malým pejskem na vodítku se pomalu ploužila po cestě přes park. Na chvíli se posadila na dřevěnou lavičku, aby nabrala nové síly, a přitom láskyplně hladila pejska. Poté se opět postavila a brzy mi mezi stromy zmizela z dohledu.

„Půjdeš se mnou po škole do města? Potřebovala bych s něčím poradit," otázala se mě Hailey na obědě. Ramena mi poklesla, když jsem zklamaně zavrtěla hlavou. Ani jsem nemusela nic říkat. Moc dobře věděla, proč ji opět dávám košem.

„Jak dlouho tam ještě budeš takhle dřít? Vždyť za chvíli budou prázdniny, měla by sis užívat a ne jen pořád kydat hnůj někde v prasečinci," pravila znechuceně a začala se vidličkou rýpat v bramborové kaši, co měla na talíři.

No právě, za chvíli jsou prázdniny a já si musím vydělat co nejvíce peněz. Navíc mě to baví. A není to žádný prasečinec, ale jezdecký klub," odpověděla jsem a zvedla se od stolu i se svým nedojedeným obědem.

Zasunula jsem klíč do zámku a pootočila. Dveře povolily a já vstoupila do malé chodby, kde jsem si odložila boty, bundu, a zamířila do svého pokoje. Rychlostí blesku jsem se převlékla, vzala batoh s již připravenými věcmi a opět se vydala z domu pryč. Z garáže jsem vytáhla své staré a rozvrzané - naštěstí funkční - kolo a vydala se na cestu do nedalekého jezdeckého klubu, jako skoro každé odpoledne po škole.

Mé kolo se s tlumeným vrznutím zastavilo před dřevěnou branou, která vede na dvůr ke stájím. Jezdím sem již něco přes dva roky a pomáhám zde majitelům, kteří by sami práci už nezastali. Jednou mi dovolili jít vodit ke koním děti, ale to byla jen výjimka. Jsem pro ně spíše taková uklízečka. Kydám boxy, zametám dvůr a stáje, starám se, aby koně měli dostatek vody jak v boxech, tak ve výbězích, večer jim dávám seno a doplňuji pytle a sítě senem. Zkrátka toho mám hodně a nemůžu si dovolit ztrácet čas. Zato si ovšem vydělávám dost peněz, které potřebuji na svou připravovanou cestu. Někdy si ale říkám, že by mi měli platit za každou urážku na mou osobu. Zejména od těch profesionálně namyšlených dcerušek, jejichž tatínkové mají dost peněz na to, aby jim platili drahé výcvikové lekce a kupovali nejlepší koně, kterých si stejně neváží a mají je jen jako nástroj na vyhrávání pohárů a cen. Zrovna dneska by měli Sophii, jedné z těch jezdkyň, přivést nového koně. Což znamená jediné, víc práce pro mě. Ale nevadí mi to, hlavně, když se tady bude mít dobře. Jen jsem zvědavá, jak dlouho ji zase vydrží. Její poslední kůň málem skončil na jatkách, a to jen proto, že ji shodil, ačkoliv za to nemohl. Nutila ho skákat překážky, na které zkrátka neměl a bál se. Strach, který pociťoval, se odrážel v jeho tmavých očích, avšak ona na něj nedbala.

„Tanio!" uslyšela jsem volání, které se ozývalo ze zděného domu vedle stájí. Z okna vykukovala Clare. „Nespi a pracuj! Už zase ti přetéká kýbl! Ještě jednou a strhnu ti to z platu!" zakřičela, abych ji slyšela, a poté zlostně zabouchla okno. Rychle jsem přendala hadici s vodou do dalšího kýble a zamyslela se. Bezděčně jsem si začala na prst namotávat pramínek kaštanových vlasů stažených do culíku a v duchu si odškrtávala hotové činnosti ve svém pomyslném seznamu. Boxy mám, vodu skoro také. Teď už jenom naplnit pytle senem a zamést dvůr.

Dnes budu muset zametat dvakrát, deprimovaně jsem si odfrkla. Jednou před krmením až přivezou toho koně a poté po krmení. Clare totiž miluje čistotu a nesnese pohled na dvůr, kde by zůstalo jediné stéblo sena nebo slámy. Někdy si přijdu jako někde v luxusním pětihvězdičkovém hotelu, a ne u koní. Zatřepala jsem hlavou, abych se zbavila všech myšlenek, jež mě zdržovaly od práce a nyní jsem se již plně soustředila na to, co dělám.
Zrovna jsem sbírala poslední hromádku nametených stébel slámy a sena, když zaskřípěl štěrk o kola auta a do dvora vjelo luxusní auto s obřím přívěsem. Rychle jsem si to namířila ze stájí za Clare. Než jsem ale stačila vejít do domu a oznámit ji, že jsou již tady, vstupní dveře se rozrazily a Clare mě málem srazila k zemi. Naštěstí jsem se ji rychle vyhnula a myslím, že jsem udělala dobře. Rychlým krokem vyrazila k Sophii, radostně ji pozdravila a nadšená, že dostane další peníze za ustájení, se vrhla k přepravníku. Kůň uvnitř nervózně zařehtal, načež začal kopytem hrabat o tvrdou podlahu. Muž, jenž doteď seděl na místě řidiče, vystoupil a kritickým pohledem si prohlížel vše kolem, až jeho pohled dopadl na mne. Cosi jsem zamumlala na pozdrav a dělala, že zametám, což rozhodně nevypadalo moc věrohodně, jelikož na zemi nebylo ani smítko. Jakmile jsem si byla jistá, že se jeho oči přesunuly z mé maličkosti jinam, odcupitala jsem k balíkům sena, které mi posloužily jako úkryt a začala plnit zbývající pytle. Ty poté musím odnést do výběhů, kde nemají koně dostatek trávy na pasení.

Z rytmického pohybu nandávaní sena mne vytrhlo otevírání přepravníku. Clare si se Sophií a jejím otcem dlouho povídali, a tak jsem jim nevěnovala pozornost. Ale kůň, to je jiná. Nenápadně jsem vykoukla přes balík, když ho zrovna Sophiin otec vyváděl ven. Byl to vysoký tmavý hnědák s mohutnou šíjí a svalnatýma nohama. Zvídavě se rozhlížel kolem sebe a nozdry nasával nové pachy ostatních koní. Sophie si svého koně vůbec nevšímala, místo toho zvedla vyzvánějící telefon a začala s někým hovořit. Chvíli postávala na místě, pak se ovšem sebrala a šla si sednout na houpací křeslo. Jen jsem nad tím protočila očima a dál svou pozornost věnovala tomu krasavci. Rozvážným, přesto rychlým krokem se vydal za mužem, jenž ho vedl do stájí. Lehce zařehtal, když spatřil koně na pastvě a ti mu se zájmem odpověděli. Kůň se zastavil, napřímil se a zvedl hlavu, čímž se zdál vyšší a divočejší než předtím. Pravou přední nohou zahrabal ve vzduchu a při dopadu kopyto dutě klaplo. To zopakoval ještě jednou, než muži došla trpělivost a hrubě ho zatahal za vodítko připevněné ke kožené ohlávce. Kůň se neochotně rozešel za mužem, jenž ho zavedl do boxu úplně vzadu, sundal ohlávku a bez dalšího slova či pohlazení odešel. Opět jsem zaujala svou krytou pozici za balíky a pokračovala ve své činnosti jakoby nic. Kvapně jsem přistavila kolečko blíže, aby se mi pytle lépe nandávaly. Můj plán, že bez povšimnutí zdrhnu z dosahu Clare a Sophiina otce, mi bohužel nevyšel. Ještě, než jsem vůbec stačila zvednout kolečko, naplněné vrchovatě pytli, mi zastoupil cestu Sophiin otec. Vyděšeně jsem mu pohlédla do tváře, v níž se jindy zračilo podráždění, či dokonce zlost. Nyní jí však zdobil nepatrný úsměv, který je u něj velmi neobvyklý. Ovšem svůj sebevědomý postoj s rukami na prsou a lehce rozkročenýma nohama si zachoval.

„Ty jsi Tania, že?" Zeptal se a já slušně a vyrovnaně odpověděla, což mě stálo nemalé úsilí.

„Ano, pane Hawkinsi."

Letmo jsem se podívala za něj, kde stála Clare a propalovala mne pohledem. Co jsem provedla? Ptala jsem se v duchu sama sebe. Pociťovala jsem strach a obavu, ale snažila jsem se nedat na sobě nic znát.

„Dobrá," na okamžik se zarazil, jako kdyby zapomněl, co chtěl říct. Pak ale pokračoval. „Jistě sis všimla, že jsme přivezli Taarla, Sophiina nového koně. Clare mi říkala, jak dlouho tady již pomáháš a že jsi u koní velmi spolehlivá a pracovitá. Chci tě tedy požádat o laskavost." Neurčitě jsem kývla na souhlas. Z jedné strany jsem se bála, o co se bude jednat, z té druhé mě to velmi zajímalo.

,,Zkrátka by šlo o to, abys Taarlovi dávala pravidelně jeho dávku krmení, které obsahuje vitamíny a minerální doplňky. Hlavní je ale to, aby ho dostával každý den odpoledne. Požádal bych o to Clare, ale ta má své práce dost s trénováním," dokončil svou nabídku. V mém mozku se smíchalo několik myšlenek, ale jen jedna z nich převažovala: To myslí vážně?

Pan Hawkins si můj názor očividně vyčetl z mého udiveného výrazu, jelikož rychle dodal: „Samozřejmě za to dostaneš dostatečně zaplaceno."

Na slovo dostatečně dal velký důraz, čímž zapříčinil mé okamžité rozhodnutí.

„No," začala jsem pomalu, jako bych se stále rozmýšlela, „já nevím, jestli to budu každý den stíhat. Někdy mám školu i do čtyř nebo do pěti a nějaký čas trvá, než sem na kole dojedu."

„Máš pravdu. A co kdybych ti zaplatil i pár jezdeckých lekcí? Slyšel jsem, že jsi dřív jezdila, tak by sis to mohla oživit a naučit se něco nového," přidal k již tak velkorysé nabídce další podnět k přijetí jeho návrhu.

„To nemohu přijmout, pane Hawkinsi," odpověděla jsem mu, ačkoliv jsem si přála zakřičet: Ano!

„Tak tedy platí," rozzářil se a podal mi pravou ruku. Chvíli jsem váhala, ale pak, chtě nechtě, jsem i já pozvedla svou pravici a pevně stiskla tu jeho s lehkým úsměvem na tváři.

„Clare ti pak řekne vše potřebné, já už musím odjet. Jsem rád, že jsi mou nabídku přijala, Tanio," s těmito slovy se otočil a odešel k autu, ve kterém již seděla Sophie s telefonem u ucha. Auto po chvíli vyjelo ze dvora a zanechalo ho opět tichý a opuštěný. Jako každý týden v pátek si koně museli odpočinout, tudíž zde kromě mě nebyla ani noha. Clare už totiž zmizela kdesi v domě, zase. Zhluboka jsem se nadechla, abych spořádala všechny nové informace a povinnosti, jenž na mě starání se o nového koně přeneslo. Nedělá mi problém mu dávat krmivo, ale každý den? Dříve jsem se na dnech, kdy sem budu jezdit, domlouvala s Clare. Ale takhle nebudu moct vynechat ani jedno jediné odpoledne. Hailey měla pravdu, udřu se tady k smrti.

Tato negativní myšlenka mi vrtala hlavou až do večera, kdy jsem měla práci hotovou, ačkoliv jsem se snažila brát to z té lepší, pozitivní stránky. Podle mých výpočtů si vydělám dostatečně peněz, abych konečně mohla uskutečnit svou dlouho plánovanou cestu. Cestu, která možná skončí dřív, než mám v plánu, ale i tak to za to stojí. Když už nic jiného, alespoň navštívím jinou novou zemi a přinese mi to spoustu zážitků. Ale najít divoké koně a s nimi i poklad, to by byl teprve zážitek.

,,Jsem doma," zakřičela jsem, jakmile jsem vešla do dveří od domu. Nic. Prošla jsem předsíní spojenou s chodbou a zamířila do kuchyně, odkud se ozývala tlumená hudba. Má mladší sestra, Charlie, se tam pohupovala do rytmu písničky, jenž zněla z rádia v rohu na kuchyňské lince a mazala si chleba vrstvou čokoládové pomazánky. A rozhodně nešetřila. Stála ke mně natočená bokem, tudíž si mě lehce mohla všimnout, avšak ona nevěnovala pozornost ničemu jinému, než své čokoládové bombě. Raději jsem proto pokračovala dál do svého pokoje, protože vyrušit sestru u sladkého, je jako vstoupit na minové pole. Prošla jsem kolem obýváku, kde se na gauči rozvaloval Fugas. Můj líný kocour, kterého jsem si kdysi vzala z útulku, ještě když byl malé nevinné koťátko. Jakmile vyrostl, a že vyrostl opravdu hodně, jsme nacházeli potrhané různé papíry, co ležely na stole, stopy ťapek na kuchyňské lince a stole, kam měl přísný zákaz nebo poškrábané židle. No zkrátka s ním byla legrace a já měla co dělat, aby se o tom rodiče nedozvěděly. Ne vždy to ale vyšlo.

Své věci jsem v pokoji hodila ke skříni a unaveně padla na měkkou postel, jež se pode mnou lehce prohnula. S hlavou zabořenou v polštáři a hlubokým výdechem jsem se pomalu začala nořit do říše snů. Vše kolem mě tmavlo, jakoby už nikdy nemělo nic existovat. Poslední, co jsem zaregistrovala, byl lehký dotek hebké deky, kterou přese mne kdosi přehodil. Poté už jsem jen zaslechla sílící dusot koňských kopyt.

Světlá záře mne oslepila, načež jsem spatřila planiny obehnané z jedné strany lesem a z druhé třpytícím se jezerem. Byla jsem zpátky. Vítr mi cuchal vlasy a hrál si s nimi, ačkoliv na kůži jsem nic nepociťovala. Jakmile vítr ustal, můj pohled padl na stádo koní, jenž stálo opodál. Všichni spokojeně spásali trávu, až na dvě neposedná hříbata, která rozverně pobíhala kolem. Jejich komická hra mě donutila k úsměvu. Ten mi ale nevydržel dlouho. Vzápětí se totiž z lesa vyplížila puma a stále se víc a víc přibližovala k nic netušícímu stádu. Zoufale jsem sledovala Taivara, vůdce stáda, zda se jí všimne a včas varuje stádo. Nic. Chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Ani mé nohy nespolupracovaly a já tak, i přes všechnu snahu rozeběhnout se, zůstávala na místě a bezmocně se ze sebe snažila dostat alespoň jedinou hlásku, jež by zachránila stádo před jistým útokem. Puma se najednou rozeběhla a mocně se vymrštila do vzduchu jediným pohybem zadních nohou.

Mé tělo a mysl se pomalu probouzely, a já pomalu začala vnímat své okolí. S úlevou jsem si oddechla, že to byl skutečně jen sen. Přesto byl tak živý, tak skutečný. Odkryla jsem jemnou deku a pomalu se posadila na okraj postele. Svaly jsem stále měla napjaté a zpocené triko se mi lepilo na kůži. Až po několika minutách jsem se uklidnila natolik, abych se dokázala zvednout a přejít ke dveřím. Neměla jsem potuchy, kolik může být hodin. Tma za okny mi ale napovídala, že jsem spala minimálně dvě hodiny. Bezmyšlenkovitě jsem se šouravým krokem vydala do obýváku, odkud zněly hlasy z televize a světlo z ní vykreslovalo na protější zdi všelijaké stíny. Zastavila jsem kousek od otevřených dveří tak, aby mě nebylo vidět, ale zároveň jsem mohla slyšet napjatý rozhovor mezi mými rodiči. Nehádali se, jen si ostře vyměňovaly názory, což by cizí člověk jistě nepochopil. V takových chvílích je nejlepší si sbalit svých pět švestek a co nejrychleji zmizet z dosahu. A přesně to jsem taky udělala. Mé kroky proto zamířily do vedlejší místnosti, kuchyně, jelikož se můj žaludek dožadoval pozornosti hlasitým kručením. Na rozsvěcování jsem neztrácela čas. Po paměti jsem přešla k ledničce vedle kuchyňské linky, ze které se po otevření vylinulo jemné světlo, jako bych vešla do ráje.

,,Jídlo máš v mikrovlnce," ozvala se za mnou mamka. ,,A...," začala, ale náhle ji přerušil vyzvánějící telefon. S omluvným výrazem se na mě podívala a odešla s telefonem u ucha pryč.

Jak jinak, povzdechla jsem si.

Následující den ráno jsem zaspala. Zase. S podivuhodnou rychlostí jsem se však dokázala obléct a nasnídat, tudíž mi zbyl čas na dodělání domácího úkolu. Má kamarádka Hailey již nedočkavě podupávala před naším domem a skrz okno házela mým směrem nenávistné pohledy. Nakonec se otočila a chtěla odejít, ale to jsem již vybíhala z domu, div jsem se nezabila o rozvázané tkaničky u bot. Pohled na mě byl zjevně dost komický a Hailey se neudržela smíchy.

,,Co je?" Zeptala jsem se nechápavě a odhrnula si pramen rozcuchaných vlasů z čela. Odpovědí mi byl jen přidušený chichot, jak se ho snažila zadržet. 

,,Počkej," vymáčkla ze sebe nakonec a přistoupila ke mně s již vážnou tváří. Z kapsy vyndala kapesník, kterým mi začala stírat zbytky ze snídaně. Právě včas, pomyslela jsem si a zadívala se směrem za Hailey k domu o několik metrů dál. Zrovna odtamtuť vycházel můj budoucí kluk, jak vždy se škodolibou radostí vtipkuje Hailey. Mé oči se do něj zabodly a já je nedokázala odtrhnout. Až když zvedl hlavu a zaregistroval můj pohled, jsem se rychle odvrátila a popadla zaraženou Hailey za paži. Jak nenápadné, uchechtla jsem se ironicky a pokračovala po cestě do školy s Ethanem v patách.
  

,,Jistě všichni víte," začal náš třídní učitel poslední hodinu, ,,že se začátkem léta jede na zájezd do zahraničí. Jet může každý z třetího a čtvrtého stupně. Ti, kteří by měli zájem, se mohou zítra přihlásit na nástěnce na chodbě v prvním patře, kde najdete vše podstatné, jako je lokalita a cena. Uvažujte, zdali opravdu máte zájem. Sice se nyní nejedná o závazné přihlášení, ovšem nemusíte zabírat místo někomu, kdo by sto procentně jel.Zítra po druhé hodině to tam některý z učitelů vyvěsí. Radím vám, abyste se zapsali co nejdříve, volná místa rychle mizí," dopověděl a v celé třídě se rozezněl šum, jak se všichni šeptem domlouvali a navzájem si pokládali jednoduchou otázku: Pojedeš taky?

Hned po hodině jsme se s Hailey sešli na obědě. Tázavě na mě kývla a já ji, aniž by musela něco říkat, odpověděla.

,,Na co myslíš, že si celé ty roky šetřím?" Položila jsem ji řečnickou otázku a v očích mi radostně zajiskřilo.   

Přerývavě jsem dýchala a svaly na nohou mne pálily od neustále šlapání do snad nekonečného kopce. Konečně jsem se přehoupla přes vrchol a kousek sjela po příjezdové cestě až k dřevěné bráně. Mé brzdy hlasitě oznámily můj příjezd, načež se všichni otočili mým směrem. Neřekli ani popel, ani jednu kousavou poznámku.

Jak to? podivila jsem se. Že by zapomněli mluvit? Jenže ony ani mluvit nemusely. Z jejich očí a obličejů se to dalo jasně vyčíst. Zřejmě ten pohrdavý pohled odkoukaly od Clare. Prošla jsem kolem nich, jakoby tam ani nebyly.

,,Tanio?!" Ozvala se Clare odněkud ze stájí. Zněla podrážděně a naštvaně. To bude zase den, pomyslela jsem si, když jsem vcházela dovnitř. Mé obavy se však překvapivě nenaplnily. Dnes mne podle všeho čekala první lekce. Nevěděla jsem, zda být šťastná, že se opět posadím na koňský hřbet, nebo nervózní, protože mé jezdecké dovednosti byly a jsou, řekněme, na dost nízké úrovni. Jako malá jsem sice jezdila, ale to už bylo dávno. Když jsme se přestěhovali, neměli jsme tolik peněz, aby jsme je mohli vyhazovat za mé lekce ježdění. Postupem času jsem tak jezdit zapomněla, ačkoliv to podle slov mého dědy nejde. Vždy říkával: Když se jednou naučíš jezdit, nikdy to už nezapomeneš. Na to pamatuj. Teď by se mi to hodilo.

,,Narovnej se! Paty dolů, špičky ke koni!" Pokřikovala na mě Clare a očividně ji to velmi těšilo, když mě mohla poučovat. Krok jsem zvládla v pohodě, nyní přišel na řadu klus. Poskakovala jsem v sedle, přičemž jsem se snažila chytit rytmus, ve kterém bych měla podle Clare vysedat, ale vůbec mi to nešlo. Třmeny mi propadly až někam k patě, nohy mi bouchaly o sedlo a ruce létaly vysoko do vzduchu, ačkoliv by správně měly ležet na kohoutku u sedla. Klusali jsme dle mého odhadu nejméně tak milion let. Byla jsem zadýchaná ještě více, než když nás ve škole nutila učitelka běhat kolečka kolem hřiště. Konečně jsme přešli do kroku a já s úlevou vydechla, přičemž jsem povolila ztuhlá záda a nohy, což mi sice přineslo úlevu, ale také další peskování. Clare mi touto jedinou lekcí dokázala tak znepříjemnit ježdění, že jsem chtěla okamžitě slézt a z pomyšlení, že takto bude probíhat každá lekce, mi bylo úzko. Odhadovala jsem, že přesně to byl její záměr. Ale já se jen tak nenechám odradit. Takovou radost bych jí nikdy neudělala. I kdybych ze sebe měla sedřít kůži, naučím se jezdit.

Přece to nemůže být tak těžké. Za týden se naučím základy, a pak už se budu jen zlepšovat, říkala jsem si optimisticky.

Byla jsem naivní, hodně.

Dalšího dne ve škole všichni nedočkavě vyčkávali na zazvonění, které oznámí konec druhé hodiny, aby se co nejrychleji mohli běžet zapsat na zahraniční zájezd. I já sledovala hodiny, jak se ručička pomalu pohybuje z minutu na minutu.
38... 39... 40... Celá třída jakoby v okamžiku zazvonění vybuchla a všichni se hrnuli ven. Dveře jsem měla na dosah ruky, už jen jeden krok, když v tom se třídou rozezněl přísný hlas.
,,Slečno Hartová, vaše poslední písemka dopadla katastrofálně," pravila povýšeně.
,,Já si to příště opravím, paní učitelko, slibuju," rychle jsem ji odpověděla a nedočkavě podupávala nohou. Nedůvěřivě se mě prohlédla od hlavy k patě. Ta chvíle se mi zdála nekonečná. Nakonec přece jen kývla hlavou. Na nic jsem nečekala a okamžitě vyběhla ze třídy. Jen tak tak jsem se vyhnula jiné běžící osobě. Ethan. Asi na vteřinu se na mě podíval, pak se opět rozběhl chodbou. Zatřásla jsem hlavou, abych se vzpamatovala.
Dělej, zařvala jsem na sebe v duchu. Vyrazila jsem za ním. Vyběhla schody do druhého patra a snažila se protlačit davem lidí. Někteří studenti jen postávali kolem a bavili se při pohledu na nás.
,,S dovolením," říkala jsem, když jsem se protahovala kolem všech těch lidí. Jen pár se jich opravdu uhnulo z cesty. Většina tam dál stála a nesouhlasně mne okřikávali či si jen něco říkali pro sebe. Zahlédla jsem okraj nástěnky. Byla tam napsána lokalita. To mě ale nezajímalo. Lokalitu jsem věděla již minulý rok, kdy mi o tom řekla Hailey. Její rodiče se totiž znají s ředitelem a jsou již dlouholetí přátelé. Když ho pak jednou pozvali i s manželkou na večeři, prozradil to v domnění, že ho nikdo jiný neslyší. Vždy to chtěl uchovávat v tajnosti, jelikož nikdy nebylo jisté, zda se to za rok nezmění.
Byla jsem nadšením bez sebe, jakmile jsem zjistila, že místo, o kterém mi vyprávěl můj dědeček, se nachází několik kilometrů západně od dané lokality.
Už teď jsem si představovala, jak najdu divoké koně a s nimi i poklad. Legenda se stane skutečností a já všem ukážu, že měl můj děda pravdu. Jediné, co se mi příčilo, bylo mé 'zmizení'. Budu se muset nějak vypařit, aniž by si toho učitelé všimli. Jakmile to zjistí, bude průšvih. Musím zmizet co nejrychleji a co nejdál. Jestli to nevyjde a já žádný poklad nenajdu, můžu se rovnou rozloučit se světem. Nejen, že mě pravděpodobně vyloučí ze školy, nebudu se už pak moci podívat rodičům do očí.

Vyjdi na horu,
kde vzpíná se kůň,
najdeš-li truhlu.
pak poklad je tvůj.

Opakovala jsem si část slov mého dědy, když jsem stanula před nástěnkou. Natáhla jsem ruku s propiskou, jež jsem si nevědomky vzala ze stolu ve třídě, k seznamu. Sjela jsem až nakonec a propiska mi rázem vypadla z ruky. Srdce mi vynechalo úder a já němě zůstala zírat na seznam. Byl plný. Poslední jméno mě nejvíce rozhořčilo. Ethan Hill. Kdybych byla rychlejší než on, bylo by mé jméno místo jeho. Pohled se mi rozostřil, když se mi do očí vehnaly slzy. Chtělo se mi brečet, ale nemohla jsem ze sebe udělat malé dítě před celou školou.
,,Nějaké místo se určitě uvolní," řekla za mými zády Hailey a konejšivě mi položila ruku na rameno.
Má pravdu, musí ji mít.
Autor Larel, 06.08.2018
Přečteno 282x
Tipy 1
Poslední tipující: LenkaT
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí