Líná

Občas se mi chce nenechat kámen na kameni.
Stěhovat nábytek před druhou ranní.
Hrát na kytaru beze strun a tančit tango,
sama sobě růží, s otisky zubů na šíji,
oděná jen do vlastních trnů.

Občas se mi chce líbat tak divoce,
až nezbydou vůbec žádná ústa,
bude jen ticho s odlesky třpytivých lží
ve sněžítku s reliéfem mých vrásek od smíchu,
které mi slouží za brnění.

Občas se mi chce sedět na zahradě,
kouřit dýmku, vyfukovat obláčky
nafoukaných metafor
a posílat je bohům jako výzvu k čemukoli,
co pročísne vzduch a rozcuchá mi vlasy.

Občas se mi chce spát a snít o tom,
jak všechny ty čarodějky ve mně objímají své démony
v míru, ozbrojené jen jiskrou v oku
a možná někdy tím pravým odhaleným

kouskem kůže.

A občas, občas se mi nechce vůbec nic...