Někdy stačí jen být

Po dlouhé době jsem si řekla, že napíšu jednu myšlenku.

Myslím, že nás je hodně, kdo máme nějaké psychické onemocnění, a stydíme se za to. Stydíme se, že ho vůbec máme. Stydíme se, že to nezvládáme. Stydíme se sami za sebe. V sobě nosíme vlnu výčitek, že nejsme schopni toho, co ostatní — ať už jde o to vůbec ráno vstát, jít do práce nebo do školy. Ptám se proč? Stydí se snad lidé, kteří si zlomí nohu? Není to nemoc jako každá jiná? Ne! Proč tedy žijeme ve společnosti, která psychická onemocnění vnímá jinak než ostatní?

Kdo zná ten pocit, kdy je na dně a je rád, že vůbec dýchá, ví, jak těžký to je boj. Jsme silní. Musíme zvládat překážky a na vyléčení musíme makat hlavně my sami. Máme berle v podobě léků, ale zbytek je na nás.

Osobně bych měla v těch chvílích raději zlomené nohy, než prožívat život, kdy jsem jen ráda, že jsem. Lidé, kteří říkají, že jsme líní a proto neschopní, by v naší kůži nevydrželi ani den. Je to procházka peklem.

Někdy sedím a koukám na nebe a říkám si, jak je svět krásné místo. Užívám si každý nádech, vnímám zpěv ptáků, slunce, jak mě hřeje na obličeji, a je to překrásné. Jdu na konec zahrady a tam na mě koukají dvě srnky, které se nebojí, prostě jen jsou.

Takový ten pocit, kdy jste šťastní a zároveň se vám chce plakat, protože si říkáte, jak krásné by bylo žít bez těch psychických problémů.

Koukám na syna, jak roste a jak každý den tak rychle utíká. Teď sedím venku na zahradě, je mi dobře, na chvíli mám uvnitř klid. Už tři roky sedím doma bez práce, s výčitkou za výčitkou.

Jsou lidé, kteří nechápou, že něco jako úzkost a OCD existuje, a myslí si, že je to jednoduché. Pojďte a zkuste si to.

Jsem vděčná, že mám momentálně klid, že ráno vstanu, že tady můžu teď jen tak sedět a prostě být. Jsem vděčná, že můžu vidět nádherný západ slunce, slyšet, jak mi kocour spokojeně přede, slyšet z dětského pokoje nádherný smích mého syna. Jsem vděčná.