Zero.

Klaudián ráno vstával hodně pozdě, slunce už bylo dost vysoko na obloze. Zero se ráchal v bazénku a děla jakoby se nic nestalo. Pojedli to, co zbylo do večeře a pak dal Zero znamení Nůbijcům, aby se chopili džbánů, přehodil si přes ramena svůj šedivý plášť a prohodil ke Kaludiánovi: „Uděláme si malý výlet. Nejdřív, je tu nějaký zbrojíř nebo kovář?“
„Jo starej Ortes, pojďte, povedu vás.“
Cestou Klaudián vyprávěl zajímavý příběh o tom jak on a generál Xeres zachránili celý sultánův harém a pak museli každou ženu ještě potěšit.
Ortes měl dílnu na dvorku za domem. Bylo to mohutné chlapisko, které by se dobře vyjímalo i ve Vulkánově dílně. Svalnatý, umouněný, začernalý od ohně a sazí, porostlý celý houštinou chlupů. I když Zero nebyl o mnoho menší, vypadal vedle něho útle a drobně.
Kovář zrovna cosi kutil u výhně a tak jen ledabyle pozdravil.
„Co si pán bude přát?“
„Nějaké meče by nebyli?“
Ortes máchl rukou do jednoho kouta, kde se povalovala asi desítka mečů. Zero bral jeden po druhém do ruky. Tenhle byl příliš těžký, další měl moc kulatou špičku, třetí byl nevyvážený.
Ortes na tu kritiku reagoval nevrlým: „A máte na zaplacení?“
„A co takhle výměnný obchod?“
„Nic takového. Jen poctivé peníze.“
„Neříkej ne, dokud nevíš, o co jde.“
Ortes se k nim přikolébal. Zero už měl připravený džbán a nalil z něj do číšky. Kovářovo huňaté obočí vylétlo vzhůru.
„Můžeš toho mít celý džbán.“
„Za to si vemte všechno!“
„Nic z toho se mi tady nelíbí,“ a popsal Ortesovi, co by si přál.
Když vyšli, neodpustil si Klaudián: „Nevěděl jsem, že jste také zbrojíř pane? Na co potřebujete meč, když vás hlídají ti dva?“
Zero se zadumaně podrbal za uchem: „No já jsem vlastně od všeho kousek. A meč? Může se vyskytnout situace, kdy se bude hodit. Už jen jako odstrašující prostředek. Spousta jednání proběhne mnohem klidněji a lidé jsou mnohem vstřícnější, když vidí, že jsi odzbrojen.“
Jejich další cesta vedla do přístavu.
Hospoda U Poseidona byla téměř prázdná a jen několik námořníků u jednoho stolku hrálo v kostky. Nálevní pult tvořilo silné nahrubo přitesané prkno položené na sudech od vína.
Hospodský se přištrachal odkuďsi zezadu. Obhlédl nově příchozí a zavrčel: „ Tyhle dva mouřeníny tu nechci, ať vypadnou!“
„Zůstanou tady! Nevěděl jsem, že máš tak fajnovej lokál, že by to tu bylo jen pro někoho. Ale co kdybys až odejdeme neměl žádnej?“ navrhnul Zero. „nebo nám radši naliješ?“ a hodil na stůl stříbrńák.
Hospodský rázem obrátil: „To je něco jiného.Co to bude?“
„Co takhle něco silnějšího?“
Hospodský se k němu nahnul přes pult: „Mám tu skvělý pití, poslední láhev. Jen pro vás!“
Jeho dech páchl jako ryba, která byla týden na slunci. Sehnul se pod pult a vytáhl kameninovou nádobu a nalil. Byl to hnusný driják, který měl téměř vlastnosti louhu. Zero nehnul ani brvou. Kývl na nosiče: „A teď ochutnáme ode mne.“
I hospodský se překonal, i když se mu uvnitř odehrál děsivý boj, ve kterém se snažil přinutit se, aby nevypadal nadšeně. Nakonec podlehl: „To je něco!“
„Ten džbán bude tvůj, ale něco od tebe potřebuji.“
Oslovený už horlivě kýval, aniž by ještě věděl, co po něm ten divnej chlápek chce, ale bylo mu to jedno. Za džbánek takového truňku by udělal cokoliv. Už si v hlavě sumíroval, jak to naředí a bude to sakra draho prodávat.
„Jmenuji se Zero a bydlím u vinaře Saluce. Až přijede do přístavu otrokářská loď, dáš mi vědět.“
Hospodský rychle přisvědčil. Očekával něco těžkého a složitého. Tohle byla maličkost.
Vraceli se. Klaudián poznamenal: „Tohle by pro vás vyřídil každej za dva groše. Škoda takovýho pitiva pro toho smrdutýho šejdíře.“
„Ne, určitě na tom bude chtít vydělat a bude ředit, ředit a pořád se mu to bude zdát málo. Nakonec z toho bude břečka, kterou mu nikdo nebude pít, netuší totiž, že během několika dnů bude přístav plnej kořalky. Do smrti se tím bude užírat! Vsadím se, že už pro nás je přichystáno všechno víno, co Saluce má.“
Měl pravdu. Vzadu za domkem na ně čekal zástup sudů s vínem.

4.

Několik dalších dnů se vcelku nic nedělo. Většinu času trávili u přístroje a vyráběli další a další pálenku. Zero postupně zaučoval Saluceho lidi v obsluze, seděl na zídce a vyhlížel lodi přijíždějící do přístavu. Klaudián mu vyprávěl, jak zachránil perského sultána. Když skončil, zeptal se Zero: „A kde byl generál Xeres?“ Nečekal na odpověď a dořekl: „Ten zatím ve stanu oblažoval ženy z jeho harému viď?“
Klaudián, poodešel, chodil po dvorku a vztekle kopal do kamínků, až se mu povedlo nakopnout jeden, který vězel hluboko v udusané půdě. Padl na zem, skučel a foukal si poraněný palec, který bleskově nabobtnal.
Třetí den vplula do přístavu otrokářská loď. Byla to už dost stará a pomalá galéra, která měla jen jednu veslovou palubu.
Zpravodajská služba z hospody fungovala bezchybně.
Když Klaudián viděl, že si Zero bere pod plášť kožené brnění, věděl, že očekává problémy. Zastavili se u kováře, ale nové meče ještě nebyli hotové a tak Zero vybral dva, o kterých prohlásil, že jsou ucházející a vydali se do přístavu.
Z lodi byl shozen můstek a několik desítek mužů nosilo na palubu koše se zásobami.
„Tady se trhy s otroky nepořádají, loď jen doplní zásoby a pluje dál,“ informoval Klaudián.
„Dobrá, půjdu si popovídat s kapitánem.“
„Pane, měl by jste vědět, že existuje zvykové právo, které říká, že vše, co je na lodi, patří kapitánovi. Dá se to vykládat všelijak.“
„Díky za upozornění. Umím se o sebe postarat. A kdyby mi hrozilo opravdové nebezpečí, tak tam tihle dva vlítnou a rozeberou loď na třísky. Prostě tu čekejte, jestli neuslyšíte nějaké divné zvuky.“
„Jaké zvuky?“
„No třeba výkřiky jako: Chyťte ho! Pomóc! Na něj! Zabte ho!“ odpověděl Zero lakonicky a vecpal se na loď.
Kapitán, mohutný muž s býčí šíjí, stál na přední palubě a chraplavým křikem pobízel nosiče a určoval, co kam uložit. Nevrle sjel Zera pohledem: „Tady nemáš co dělat holobrádku!“
„Rád bych koupil otroky.“
„Tohle není žádné tržiště, nemám čas!“
„Dobrá,“ řekl klidně Zero a otočil se jakoby k odchodu. Věděl, že tohle všechno je součástí obchodu.
„Počkej hrome! U Poseidonova trojzubce, ať mě žralok sežere.“
„Ty,“ukázal na jednoho z námořníků, „dohlídni, ať jsou tyhle bedny složeny přesně uprostřed lodě, jinak první přeháňka tu naší kocábku převrátí.“
Sešli do střední uličky. Veslaři přikovaní k sedačkám pokukovali bázlivě i zvědavě zároveň. V podpalubí leželo asi dvacet mužů zmožených horkem a hladem. Páchlo to tu močí, potem a výkaly. Zero začal muže obcházet a pozorně se každému díval do obličeje. Koutkem oka spatřil kapitána, jak krůček po krůčku ustupuje ke vchodu, ale předstíral, že nic nevidí. Ještě když byl u dveří a již je napůl otevíral, tak si myslel, že to byl dobrý nápad. Pak cosi zasvištělo vzduchem a plochá planžeta mu přibodla rukáv ke dveřím. V dalším okamžiku už stál Zero u něj a držel mu meč pod krkem.
„Začnu křičet a posádka mi přijde na pomoc.“
„To jo, ale tobě už to bude jedno a oni si to pak třeba rozmyslí. Spousta lidí jaksi ztratí nadšení pro věc, když si představí, že se mu někdo bude vrtat mečem ve vnitřnostech. A jak by se ti líbilo, kdybych tady těm sundal okovy?“
„…!…!Grrrrrhhhh!“
„Zajímavé! Dobrá, jiný návrh. Pořád se ještě můžeme dohodnout. Nepodříznu tě jako kuře, i když pouštění žilou je u mužů s nadváhou léčebný proces, vezmu si jednu ženu a ty mě necháš.“
Kapitán vztekle mžikal očkama a přemýšlel, jak se z téhle zapeklité situace dostat. Meč přitisknutý na tepnu mu ale nadával na vybranou.
„Tak jo,“
Zero uvolnil planžetu a otřel ji o kapitánovu zadnici.
„Jdeme a mysli na to, že příště se ti zabodne do zad.“
Přešli loď a kapitán otevřel zadní kabinu. Vypadalo to tu jen o trochu líp než vpředu. Bylo tu devět žen, ale Zera upoutala mladá štíhlá dívka s uhlově černými vlasy do pasu. Rozedrané šaty jen částečně halily její nádhernou postavu. Ukázal na ni bez váhání prstem: „Tuhle!“
„Né!“ zakvílel kapitán,“ vyber si kteroukoliv jinou, nebo třeba dvě, ale tuhle ne. Je to indická princezna, kterou jsem ukradl ze sultánova harému. Je to perla! Diamant! Dostal by za ní nejmíň sto zlatých.“
„ No já myslím, že natolik si svůj život ceníš, nebo ne?“
Aniž čekal na souhlas, vzal mu od pasu klíče a otevřel dívce pouta.
„Tak a teď mě jako správný hostitel doprovodíš.“
Vyšli ven, ale v momentě, kdy byli na schodech, kapitán uskočil za jednu bednu a zaječel: „Na něj!“
Námořníci proti Zerovi postupovali jen pomalu a váhavě.
„Tak pánové račte, kdo bude první!“
Někteří se odzbrojili narychlo holemi a objevilo se i několik seker. To jim dodalo trochu odvahy a začali ho obkličovat. Zero se opřel o bednění lodi, aby měl krytá záda. Odrazil ránu jednoho z útočníků, bodl ho do boku, v dalším okamžiku druhého kopl do rozkroku.
„Aáááááááá!!!!“ ozval se strašlivý ryk a na loď vlétl Klaudián. S rozcuchanými vlasy vlajícími na všechny strany a taseným mečem vypadal jako bůh pomsty. Námořníci se dali na ústup.
„Díky Klaudiáne!“
„Říkal jste, že vás mají chránit a podívejte se! Stojí tam jako sloupy.“
„Ale já jsem přece říkal, že mi přijdou na pomoc jen, když budu ve velkém nebezpečí, a my jen tak laškujeme.“
„Když jsem slyšel, že na lodi začíná boj, nemohl jsem čekat. A vyhráli jsme ne? Takže hurá!“
„No já si myslím, že kapitán si to vezme osobně, takže tohle bylo jen první dějství.“
Měl pravdu. Ještě než se setmělo, uviděli, jak se blíží skupinka námořníků, kteří se ovšem nedostali ani k tomu, aby zaútočili, protože je přivítala tak hustá sprška kamenů, že se dali na ústup. Ráno, za odlivu, vypluli na moře.
5.

Zero se s dívkou nejdřív pokusil domluvit řecky, ale pak si vzpomněl, že měla nějaký čas trávit v sultánově harému, a tak to zkusil arabsky: „Jak se jmenuješ?“
„Doma jsem se jmenovala Diana, ale v harému mi říkali Gala.“
„Takže ten mizera kapitán přeci jen alespoň v něčem nelhal! Já jsem Zero, támhle ten udatný vojín se jmenuje Klaudián, važ si ho! Je to hrdina, který bojoval v mnoha bitvách s generálem Xersem, a ti dva černí, jsou Nab a Horác.“
„Jejich hovor přerušil Saluce: „Co se to tu dělo? Přepadení?“
„Né, nestrachuj se drahý příteli. Jen malé nedorozumění s námořníky jedné lodi. Už je vše v pořádku a zlaťáčky jsou v bezpečí.“
„Proč jste mi o tom neřekli, je to přeci můj dům?“
„Nechtěli jsme tě s takovou maličkostí obtěžovat.“

Večer, když seděl u pramínku, přišla za ním Diana, poklekla a začala mu rozvazovat tkaničku kalhot.
„Diano, co to děláš?!“
„Chci vám udělat dobře.“
„Poslyš, nemohla bys toho nechat?“
„Ty mě nechceš? Nelíbím se ti? Udělala jsem něco špatně?“
Né, né, né! Já…potřebuji trochu času, abych si na tebe zvyknul. Víš, už dlouho jsem neměl ženu. Já bych byl rád, aby jsme nebyli jako pán a otrokyně, ale přátelé. Rozumíš?“
„Ano pane, nerozumím, ale jak poroučíš.“
Zero obrátil oči v sloup a šel se projít.