Sebedotazování neboli átmavičára aneb jak najít sebe sama: úvod

Předem tohoto textu si dovolím malou předmluvu: nebuďte smutní, pokud jádro toho, co píšu, nepochopíte. Ve skutečnosti je jen naprosté minimum lidí, kteří to chápou, i když jde o věc, která mi přijde nad slunce jasná: sám jsem na ni přišel když mi byly tři roky, ale nikomu cizímu jsem ji nedokázal vysvětlit: právě proto, že mi je tak jasná, že používá pojmy, které chápu jako úplně nejzákladnější, ale jiní třeba nevědí, jak se definují. Dokonce ani některé osoby, které jsou hodně erudované v duchovnu a mystice mi přímo řekly, že tomu nerozumí.

Text je napsán k tomu, aby vyšel jednak v duchovních časopisech a jednak na literárních serverech, kde působím. Nechci vytvářet různé, trochu modifikované verze textu, proto pokud se dostanete k internetové verzi, budete mít navíc možnost přímé zpětné vazby: zde uvidím, zda text našel přece jenom nějakou úrodnou půdu.

Pokud nejdete duchovní cestou, možná vám text bude připadat přímo jako blábol. Máte na tento názor samozřejmě právo, ale vězte, že analogicky někdo, kdo neumí programovat, může jako blábol vnímat programový kód, kterému vůbec nerozumí. I pokud duchovní cestou jdete, můžete se řadit k těm více než 90% lidí, kterým to nedojde: mým názorem je, že pokud tuto techniku nechápete, znamená to, že ji prostě nemáte cvičit: že by pro vás nebyla prospěšná. Tolik k úvodu a nyní k věci.

V indické tradici je metoda nazvána jako "átmavičára" neboli sebedotazování. Jednoduše vzato jde o to napnout pozornost vašeho vědomí přímo na toto vědomí samo: což může být symbolizováno Uroborem, hadem, který se zakousnul do vlastního ocasu. Pokud jdete tradicí západní, může se vám zdát, že zde metoda obsažena není: ale já ji našel i tam: když se Bůh zjeví Mojžíšovi v hořícím keři, Mojžíš se Jej zeptá na jméno a Bůh odpoví "jsem který jsem" (Exodus 3:14) – což je přesně ono a je možné na to i meditovat: "buď tich a znej, že já jsem Bůh" (Žalm 46:11). Čili metoda má oporu v západní i východní tradici.

Pokud se někdo zeptá "co je to vědomí?" tak na to se mi špatně odpovídá ne proto, že bych to nevěděl, ale že je to pro mě základní pojem, kterému rozumím bez definice (příklad: sníte cukr, řeknete, že je sladký a nějaký mimozemšťan nebo robot, který nemá chuťový vjem, se vás zeptá "co je to 'sladký'?" – jak odpovíte, když jde o přímou zkušenost?) Pokusím se to přiblížit: vnímáte svět, či nějaké vaše vnitřní mohutnosti jako mysl, city či pocity v těle: a to, co je vnímá, tento nejzazší svědek: to je právě vědomí. A pointou átmavičáry je, aby si tento svědek neuvědomoval, alespoň po nějakou dobu, tento svět, mysl, ani city, ale sám sebe.

Co se pak stane, uvidíte sami. Při filosofování vám může pomoct vaše jméno: "kdo je X.Y.? Kdo je ten, který čte tento můj text?" Postupně bude odpadat to, co není věčné: co je víceméně pomíjivé a vy o sobě zjistíte víc a víc. Ale praxe by neměla být otázkou, ale spíše tázacím postojem beze slov: hledáním.

Nechci natahovat text více než je třeba: on by se dal zhustit do jedné věty "soustředit pozornost na pozornost" nebo "soustředit vědomí na vědomí" nebo "pozorovat toho, kdo pozoruje". Všechno ostatní je "omáčka" která není nutná.

Pokud jste se dostali k online verzi textu, máte přístup do příslušné diskuse a já uvidím, jestli vůbec a kolika lidem to došlo.