Anotace: Když padá hvězda, říká se, ať si něco přejete. Jenže přání jsou nevratná.

Sbírka: Padající hvězda

Studium

Studium

Harryho stav se den za dnem zlepšoval. Jako by zlomená kost vyslyšela jeho prosby, začala se dávat do pořádku rychleji, než bylo zvykem. Ron a Hermiona ho pravidelně brali na procházky po Bradavicích a poslední dobou si vždycky obešli i Hagridův domek.

Jenže famfrpál se blížil a nevypadalo to, že by Harry mohl v nejbližší době zase nasednout na koště.

„Co Katie, Rone?" zeptal se ho, když už se vraceli na nemocniční pokoj.

„Ptáš se mě na ni v jednom kuse. Co s ní máš, Harry?"

Zamračil se. Ještě se jim nesvěřil s tím, co od ní slyšel (přece jen znal Hermionu, to by zas bylo Jsi jenom paranoidní, Harry) a nějak to ani neměl v plánu.

Ron se nadechl, že něco řekne, ale po Hermionině pohledu to zamlčel. „No nic, Harry. Uvidíme se zase zítra.“ Hermiona to vzala a odcházela pryč v domnění, že ji Ron následuje, ale ten se ještě vrátil k Harrymu: „Mimochodem, s Ginny seš v háji. Včera jsem ji slyšel vyprávět cosi o tom, že jde s někým na rande."

Harry přikývl. Jinak ale necítil nějaké divné pocity z toho, že holka, o které kdysi snil, chce jiného. Jako by ho úplně přestala zajímat...

Otevřel dveře do ošetřovny. Malfoy seděl na posteli a se zamračeným výrazem cosi četl v jakési knize. Harry neodolal pokušení a nakoukl, co to je za knihu, když ji Zmijozel rychle zabouchl.

„Hleď si svýho," zabručel. Tohle by se mělo oslavit. DracoMalfoy mluvil s Harrym, aniž by použil nějakou sarkastickou poznámku.

Harry se dopajdal až ke své posteli, kde si sedl a předstíral, že má opravdu hodně práce se svými nehty. Přitom nenápadně blonďáka pozoroval.

Vypadal stejně jako vždycky, jen měl mírný rozcuch, jak mu madam Pomfreyová neustále kontrolovala ránu na hlavě. Harry vlastně stále nevěděl, jak k tomu došlo - a věřil, že kdyby to věděl Ron, hned by mu to řekl.

Do pokoje vpadl Dean s až příliš dychtivým výrazem na tváři. Harry měl co dělat, aby neprotočil oči v sloup. „Harry!" vykřikl, jako by absolutně nečekal, že ho tu uvidí. „To jsem rád, že tě vidím."

Panebože. „Nápodobně," zabručel. Dean si jeho sarkastického tónu nevšiml a rozzářil se.

„Chci ti jen říct, že na famfrpálový trénink už chodí skoro všichni hráči!"

„No to je opravdu pokrok," zamumlal Harry v odpověď. Malfoy se přidušeně zasmál, ale když se po něm oba kluci podívali, předstíral, že se nic nestalo.

„No," zavrtěl hlavou Dean, „každopádně Ron je na tvé pozici opravdu dobrý. Tím samozřejmě nechci naznačit, že by tě měl nahradit, ale víš co..." A mluvil dál, až Harry ztrácel ponětí, proč sem vlastně přišel a co mu chtěl říct.

„A už se těším, až si zahrajeme! Určitě Mrzimor porazíme." S tím se Dean rozloučil a zmizel za dveřmi.

„A to bylo co?" zeptal se Malfoy. Harry povytáhl obočí - nevěřil, že si s ním jen tak povídá. „Hele, Pottere, bůhví jak dlouho tady ještě budu, a zatím jsi moje jediná společnost. Fakt myslíš, že budu celou dobu mlčet?"

„No, vypadal jsi na to," vypadlo z něj. Malfoy jen zvedl obočí, ale než stihl něco říct, vklouzla sem madam Pomfreyová.

„Draco, zlatíčko, mohl bys jít za mnou do kanceláře? Někdo by si s tebou rád promluvil."

Draco jednoduše shodil nohy z postele a odešel za ní. Nedokázal si ani představit, jak mu Harry závidí, že může tak lehce chodit! S takovou se famfrpálu nedočká. A Nebelvír to bude muset odehrát bez něj.

Madam Pomfreyová se opět objevila v pokoji. „A teď se podívám na tvou nohu, Harry." Poslušně natáhl nohy a vzal do ruky nejnovější výtisk Denního věštce. Pak uslyšel nějaké hlasy z kanceláře Pomfreyové. Museli mít buď hodně vysoký hlas, nebo na sebe křičeli, protože jinak to nemohl slyšet.

Madam Pomfreyová zavrtěla hlavou. „Nesnáším, když jsou tady," mumlala. Harry se na ni podíval a ona se přikrčila, jako by nechtěla, aby ji vůbec viděl.

Nakonec podlehla Harryho pohledu a zamračeně pronesla: „Ano, máš pravdu, Harry. Jsou tady - oba dva. A nechápu, proč jim Brumbál stále dovoluje navštěvovat Bradavice."

Harry nereagoval. S Malfoyovými se neměl v lásce celkově. Draco se dost podobal svým rodičům, aspoň co Harry zažil.

„Tak, Harry, vypadá to velice dobře!" usmála se nakonec. „S takovou už brzo zvládneš chodit, aniž by tě něco bolelo. A do konce měsíce to sundáme."

„Do konce měsíce?" Famfrpál byl za týden. A do konce měsíce zbývalo docela dost dní. Byla by náhoda, kdyby se to povedlo ještě před ním - a stejně by pak Harry neměl sportovat.

„Přesně tak," prohlásila madam Pomfreyová, která si zřejmě neuvědomovala vážnost celé situace. „To je dobře, Harry! Chci vidět ten úsměv!" A aniž by svým slovům dostála, na patě se otočila a odkráčela zpět do své kanceláře. Z ní právě vyšel Draco Malfoy s docela naštvaným výrazem ve tváři.

„Drž hubu," zarazil Harryho dřív, než se vůbec stihl nadechnout.

Kdo tu teď chce mlčet? Snažil se ho ignorovat a lehl si otočený na druhou stranu od něj. Když usínal, v zádech cítil jeho pohled.

Do Harryho očí něco prudce zasvítilo.

„Rone, jestli to seš ty, tak si mě nepřej!"

„Nerozeznáš blond od zrzavé, Pottere?"

Zamžoural do prudkého světla baterky a spatřil šedé oči, co ho hypnotizovaly. „Rozeznal bych, kdybys tu baterku oddělal."

„Ne, takhle mi to vyhovuje."

Harry natáhl ruku a rychle mu baterku z ruky vyrval. „Co chceš?!" Jedním okem mrknul na hodiny na nočním stolku - bylo půl třetí. Jen blázen někoho může budit v tak nelidskou hodinu.

„Já nic. Ale někdo přede dveřmi ano a je srab sem vejít," ukázal na dveře. Harry se zamračil. Kdo ho tady sakra může -

„Ahoj, Harry!"

No že mě to nenapadlo. „Čau Hagride. Potřebuješ něco?"

„Ne, já jen, že konečně ohlásili, kdy má padat ta kometa, tak mě napadlo, jestli by ses na to nedíval s náma? Jako s Ronem a Hermionou?"

„Zítra?" ujišťoval se.

„Stoprocentně," přisvědčil Hagrid. Harry pomalu přikývl.

„Jo, ale nevím, jestli tam s tím dojdu." Hlavou poukázal k sádře na jeho noze.

„No to je blbý Harry. Ale ty se šikovnej, určitě to dáš. Hermiona poslední dobou nebásní vo ničem jiným, než vo tý hvězdě," zamumlal. „Už aby to bylo za námi, co?"

„Hm, jo," zamumlal Harry neurčitě. Hagrid ho poplácal po zádech (po jeho způsobu, čili v Harryho podání to byly pořádné herdy do zad, div že nespadl).

„Tak jo, Harry. Tady máš něco na to pozorování." Vrazil mu do ruky dalekohled. Harry pozvedl obočí, ale než se stihl na něco zeptat, Hagrid zmizel pryč.

Druhý den mu přišel dopis od Molly Weasleyové. Ron už říkal, že vyhrožovala s tím, že to napíše, a skutečně to udělala. Naštěstí do nebyl hulák, a Harry musel přiznat, že její písmo vidí rád.

Vylila si srdce z lumpačin Freda a George, taky mu sdělila úspěchy Artura a nezapomněla zmínit, že Vánoce stráví s nimi (a ať se neopováží přijít s něčím jiným). A taky že mu přeje, ať se noha dá brzy do pořádku.

Vrátil dopis do obálky, kterou měl položenou na nočním stolku, a všiml si, že se na ni Malfoy dívá. Rád by z jeho tváře něco vyčetl, ale emoce uměl tak dokonale skrývat, že to prostě nedokázal.

„Co je?" zeptal se Harry. Malfoy sebou trhl.

„Nic," zavrčel. „Píše ti často?"

Zamračil se. Absolutně netušil, kam tím Malfoy míří. „Jo, dalo by se říct. Proč to potřebuješ vědět?"

Na to nic neřekl, jen se otočil na druhou stranu a zachumlal se do peřin tak, že Harry viděl jenom kousek světlých vlasů. Chvilku ho pozoroval. Opět cítil tu zvláštní směsku pocitů, které nedokázal rozeznat. A stačil jenom jeden jediný pohled.

Pohled mu spočinul na Mollyině dopise. Weasleyovi pro něj byli rodina. Bylo možné, že právě to mu Draco záviděl?

Ráno přišla madam Pomfreyová s okouzlujícím úsměvem na tváři. „Draco, dnešek je poslední den, co tu strávíš," oznámila. „A ty, Harry, budeš mít opravdu dobrý den."

Harry by ocenil, kdyby se madam Pomfreyová vyjadřovala trochu jasněji, holt s tím nic neudělal. Jen přikývl. Molly psala cosi o tom, že by ho v nejbližší době mohli navštívit, takže tak trochu předpokládal, že by ten "dobrý den" mohl být kvůli jejich návštěvě.

„Harry!!!“ zahřměl chodbou Ronův hlas a vletěl do ošetřovny, čímž si vysloužil káravý pohled madam Pomfreyové. „Ups. Pardon.“

Přiběhl k Harryho lůžku, přitáhl si stoličku a celý nadšený na něj vychrlil: „Mám rande s Hermionou!“

Harry měl dojem, že se přeslechl. „Co? To jako fakt?“

Ron přikývl a začal do něj hustit milion detailů, včetně toho, jak mu u toho bylo, až po návrhy, jak by to mohlo dopadnout. Harrymu se během jeho vyprávění po tváři rozlil úsměv. Že by konečně skončily ty jejich věčné hádky?

„Jo, a já bych ti to neměl říkat, ale přijde sem mamka s taťkou!“ oznámil až příliš dychtivě. „Takže pak dělej překvapenýho, vždyť to znáš.“ S tímhle se rozloučil a odešel pryč.

Ještě nakoukl do dveří: „Mimochodem, máš trojku z lektvarů.“

Tohle byl opravdu dobrýden.

K večeru Weasleyovi skutečně dorazili. Většinou to obnášelo povídání o tom, že by si měl na koštěti dávat větší pozor, a skoro celou tu dobu ho Molly objímala tak, že se skoro udusil. Vyslechl všechny ty jejich radosti, a když už odcházeli, bylo mu to líto. Opravdu nutněpotřeboval nějakou společnost.

Podíval se na Draca, opět skrytého za tou svou knihou. Harry se nadechl. „Co čteš?“

Malfoy se po něm podíval ne zrovna milým pohledem, pak si cosi zabručel pod nos a to měl Harry nejspíš brát jako odpověď.

„Viděl jsi někdy padající hvězdu?“ zeptal se ho, když si všiml dalekohledu od Hagrida, ležícího u nohách postele.

Draco zaklapl knížku a odložil ji stranou. „Ne, ještě nikdy.“ Vstal, to však příliš prudce, takže se mu zamotala hlava a spadl zase zpátky. Harry se nekontrolovaně uchechtl, čímž si vysloužil Malfoyův naštvaný pohled.
„Přijde ti to vtipný, Harry?“ Z hlasu mu odkapávala hořkost. Vstal - tentokrát už normálně - a odešel pryč z ošetřovny. A Harry si po chvilce uvědomil jednu věc.
Malfoy mu poprvé řekl Harry.