O nedůležitosti časové

L. Janáček, In the Mists (V mlhách); I. Andante

Mám ráda hudbu... Kdybych se narodila na jiné planetě a měla příležitost poslechnout si skladbu ze Země, třeba V mlhách od Leoše Janáčka,  ovšem která dorazila v omylném záznamu „pozpátku", možná bych při jejím poslechu nevěděla bezpečně určit správné plynutí... snad jedině, že bych se řídila pocitem.  Tu mě napadá otázka, mohou být city, intuice, smysl pro hudbu univerzální pro celý vesmír?

  ~

Již dříve, setkala jsem se s myšlenkou, že pohyb z budoucna je v rámci matematické rovnice možný. Profesí nejsem matematik, a tedy takové úvahy jsou nad moje možnosti, ale pokusila jsem se zamyslet jinak, mohu si totiž představovat. Tak třeba předsevzetí, niterná přání, touhy, jichž bychom se jednou rádi dotkli, prožili je... Věřím, že je možné souhlasit a lze uvažovat následujícím způsobem: vize, které máme, v představách „plynou z různě daleké budoucnosti směrem k nám", a nejsou jen tak o ničem, bývají motivační, povzbuzující, nebo i utěšující. Jde potom o vzájemné prolínání - ovlivňování času přítomného (minulého) s myšlenou budoucností? Podle mě téměř ano. Čas se stává provázaným a nezáleží tolik na směru jeho plynutí, důležitá je myšlenka, která je setrvalá, a její uskutečňování, které nás k vysněnému cíli (budoucnosti) přibližuje (sbližuje). V takových případech jakoby cosi z budoucího času se promítá do soustředění v přítomné chvíli.

A jen pro zajímavost, tady je příklad, že hudbu lze poslouchat i pozpátku:

J.S. Bach - Crab Canon on a Möbius Strip