Esej o spícím bohu

4 hodiny strávené na mobilu, a to jsou teprve čtyři hodiny odpoledne. Když vezmu v potaz, že jsem vstával v jedenáct a cca hodinu jsem strávil jedením, nic jiného jsem dneska nedělal. Přesto mám v hlavě milion nápadů a projektů, které chci udělat. Chci se učit historii, chci psát, chci číst, chci vymýšlet, chci být kreativní, chci se realizovat. Ale i přesto, že mám celý den volný, k žádné z těchto činností nikdy nesklouznu. Je to moc velký závazek. Šance, že se mi výtvor nebude líbit, je moc velká. Mám na sebe takový nárok, že cokoli, co vytvořím, cokoli, co řeknu, bude převratné. Už teď si představuji lidi čtoucí tento text, říkající pochvalná slova na mě, moji míru uvědomění, sebereflexe, moji genialitu. Jsem spící bůh.

Bůh, který se ztrácí v čekání na správný okamžik začít. Ten bůh zobrazuje všechen můj potenciál, všechny skryté narážky, citáty a geniální věty. Ten bůh většinu času spí. Spí celý dnešek i přesto, že já jsem asi 5 hodin vzhůru. Spal mezitím, co jsem koukal na YouTube, hrál hry a jedl. Posledních pár roků se přes den moc často neprobouzí. Probouzí se, když jsem ve flow. Ani si nepamatuji, kdy to bylo naposled. Nebo se probouzí, když narazím na dalšího boha, to ho nabíjí sílou. Té síle říkám motivace. Jenže můj bůh si moc zvykl spát, a proto mu motivace nestačí. Nechce odcházet z tepla své postele na moc dlouho, protože by mu potom mohla být zima.

Poslední dobou mám pocit, že možná bůh nespí, když spí. Možná že spíš umírá. Možná že moje prázdnota ve chvílích, kdy bůh spal, začala být vyplňována. Vyplňována novou osobností. V prázdném místě se začalo tvořit něco nového. Třeba je to nový bůh, protože ten starý už mě nebaví. Ale podle toho, co cítím, to tak není. Je to spíš ďábel. Ďábel, který se živí mým bohem, živí se mnou, živí se časem, který mi protéká mezi prsty, živí se mým nenaplněným potenciálem.

Při psaní tohoto textu boha cítím. Cítím ho, že se probouzí a že z něj jde síla. V těchto chvílích ho vidím, vidím můj potenciál, vidím vizi, vize vidí mě, vize jsem já, když můj bůh – já – zrovna nespí. Ale nevydrží mu to dlouho. Už mám chuť přestat, začíná mi být zima na nohy a chtěl bych zalézt zpátky do své postele. Tentokrát je to ale jiné. Normálně to bůh udělá, zaleze zpátky do postele a nechává ďábla převzít iniciativu nad skořápkou, ze které se díky ďáblovi tvoří nová osobnost. Tentokrát má ale bůh chuť bojovat. Cítí, že v tomto textu nechává kus sebe, cítí, že když ho přečte jiný spící bůh, pozná ho a probudí se. Třeba je to poslední zoufalý pokus o boj, boj o život těsně před smrtí. Nebo naopak se bůh připomíná. Zkouší, co všechno v něm, v nás, ještě je. Jestli jsme to nezapomněli od té doby, co jsme byli malí. Když jsem byl malý, tak jsem byl bůh. Bůh, který nevěděl, čím chce být, ale věděl, že může být čímkoliv si zamane, že to dokáže. Viděl to v sobě, viděl to všude kolem sebe, viděl to i v lidech, kteří na svého spícího boha už zapomněli. Kam se tohle podělo?

Otázka je, jestli bůh vůbec může umřít. Třeba jenom usne a čeká, čeká na situaci, kde se může uplatnit. Co by se totiž stalo s člověkem, kdyby jeho bůh umřel? Pravděpodobně by také umřel. Přemýšlím, jestli jsem někdy naživo viděl někoho mrtvého. Asi ne. Proto si myslím, že bůh umřít nemůže. Že žije, pokud žijeme my. Jen spí, spí, čeká a je stále menší a menší. Pak se probudí těsně před smrtí, naší smrtí. A vzpomíná na všechny ty okamžiky, kdy byl bohem, a brečí. Brečí, protože ví, že on je bůh. Brečí, protože mu je líto, že jsme na to časem zapomněli.