Život nebo smrt

Eliška může trochu chodit o berlích ale pouze na krátké vzdálenosti. Občas to zvládá všechno sama, ale něco jí rodiče musejí prostě pomoci. Je jedináček. Ve škole jí to jde, učí se dobře, ve škole jí kvůli tomu, že je na vozíku nešikanuji. Eliška hraje florbal na vozíku, je v tom dobrá má úspěchy, občas na tréninku hrají i jiný sporty.
Rodiče Honza je policajt. Jana pracuje v administrativě.
Dům má pouze přízemí, mají to zařízený tak aby mohla Eliška zvládnout sama i kdyby byla sama doma ... Občas jí rodiče nechají doma samotnou.
Co se stane, až se dozví něco o sobě, jaký bude její život? A co životy ostatních?




V sobotu ráno se Eliška probudila, posadila se z postele na vozík, který měla připravený vedle. Nejprve se připravila a udělala si ranní hygienu. Poté, co udělala vše potřebné, vrátila se do svého pokojíčku a převlékla se z pyžama do běžného oblečení.

Pak zamířila do kuchyně, kde už byli její rodiče vzhůru a připravovali snídani.

Honza pozdravil: „Ahoj, Eliško, co bys si dala k snídani? Dneska snídani dělám já."

Eliška se podívala na oba rodiče a odpověděla: „Ahoj, já bych si dala míchaná vajíčka."

Jana se usmála: „Ahoj, Eliško, to víš, že ano."

Honza se zeptal: „Jo, právě je dělám. Nechceš i volské oko? Mamka si volské oko dává."

Jana dodala: „Taťka umí udělat dobrou snídani."

Eliška se zeptala: „Jo, to jo. Mohla bych prosím dnes jít ven za kamarádkou Šárkou?"

Rodiče se na sebe podívali a Honza se zeptal: „Kdy bys chtěla jít ven? Mysleli jsme, že půjdeme na procházku."

Jana navrhla: „Na procházku můžeme jít odpoledne."

Eliška řekla: „Já bych chtěla jít hned po snídani, nebojte, vezmu si všechno potřebné."

Honza odpověděl: „Tak se vrať v rozumnou dobu a pokud bys se opozdila, dej nám vědět."

Eliška ujistila: „Jo, dobře. Všechno mám připravené, včera jsem si to ještě připravovala."

Rodiče souhlasili, že Eliška může jít. Po snídani se Eliška oblékla.

Poté zavolala Šárce, aby se domluvily na setkání v parku, kde bývají. Šárka souhlasila.

Eliška se rozloučila s rodiči a vyrazila za Šárkou. Obě se v parku setkaly a domluvily se, že půjdou za dalšími kamarády hrát turnaj v NHL na playstation. Odehrály pár zápasů a zbytek nechaly na příště. Kdo prohraje, musí splnit sázku. Playstation má jejich spolužák Vojta.

Rodiče Elišky jí zatím nedovolují mít playstation, protože se Eliška věnuje sportu. Je velmi dobrá ve florbalu na vozíku.


2.kapitola

Eliška byla doma již ve 13:30 a její rodiče se jí ptali, jaké to bylo venku.

Eliška odpověděla, že bylo dobře, a zeptala se, v kolik hodin by chtěli jít na procházku. Rodiče odpověděli, že by mohli vyrazit ve tři.

Eliška a její rodiče si užívají klid. Jsou venku na zahrádce a povídají si.

Před 14:30 Eliška řekla rodičům, že by za půl hodiny mohli jít na procházku.

Oba rodiče souhlasili. Matka se nabídla, že Elišce pomůže, ale Eliška odmítla, řekla, že to zvládne sama.

Poté se všichni tři setkali venku a vyrazili na procházku. Uviděli tetu Zdenu, jak venčí jezevčíka Andyho. Eliška ji uviděla první a vyrazila k ní, zatímco rodiče se nejprve lekli, kam jede, ale pak uviděli tetu. Eliška a Zdena se setkaly, pozdravily se a vyměnily si novinky. Rodiče se přidali k Elišce a Zdeně. Honza se Zdeny zeptal: "Ahoj, Zdeni, Eliška tě viděla první, tak hned vyrazila za tebou, lekl jsem se."

Jana pozdravila: "Ahoj, má pravdu... Jak se máš?"

Zdena odpověděla: "Ahoj, ano, všimla jsem si. Venčím Andyho, ale dlouho jsme se neviděli. Mohli bychom se někde sejít, co ty na to?"

Eliška nechtěla zůstat pozadu a řekla: "Jasně, můžeme se sejít, plánujeme jet za babičkou a dědou."

Zdena navrhla: "Můžeme to nějak spojit."

Honza odpověděl: "Ano, máme v plánu jet příští týden v pátek odpoledne. A vy plánujete jet kdy?"

Zdena řekla: "V pátek, my asi v sobotu ráno. A pak další den odpoledne."

Honza reagoval: "No, Zdeni, my plánujeme jet v neděli po snídani. Ještě se musíme zastavit na nákup."

Zdena souhlasila: "Jasně, promiň, Andy už hledá, co by provedl."

Všichni se zasmáli a rozloučili se.

Honza, Jana a Eliška zamířili na zahrádku, kde byl stánek s jídlem a pitím.

Honza s Janou si dali malé pivo, Eliška malinovku. Jídlo měli doma, takže nechtěli dnes utrácet za jídlo. Jen si odpočívali a povídali si. Jana se zeptala Elišky: "Vzala sis ty léky, Eli?"

Eliška odpověděla: "Ano, mami, vzala jsem si léky."

Jana řekla: "To je velmi dobře."

A pak si povídali a šli/jela domů...


3.kapitola

Doma bylo příjemně, slunce svítilo a teplota byla příjemných 25°C, takže každý člen rodiny si našel svou činnost a poté si užívali čas venku na zahrádce. Maminka navrhla: "Co kdybychom ještě zašli do bazénu? Je teprve čtyři hodiny."

Honza odpověděl: "Jasně, proč ne. Co plánuješ zítra, Eliško? Kdy si uděláš úkoly?"

Eliška řekla: "Zítra se chvíli dopoledne sejdu se Šárkou. Úkol mám až na úterý, takže zatím žádný nemám."

Honza na to: "Počkej, ale musíš se zlepšit. Poslední dobou to trochu flákáš, takže žádné výmluvy."

Honza se na Elišku podíval vážně, aby jí dal najevo, že to myslí upřímně.

Jana přitakala: "Souhlasím. Ve středu máme třídní schůzku, já půjdu, protože táta bude pravděpodobně v práci."

Eliška se smutně podívala na zem, mrzelo ji, že rodičům dělá starosti. Má je ráda a ví, že to s ní myslí dobře, ale občas se vzepře. Někdy je potřeba přísnější výchova. Také už několikrát dostala ve škole poznámky za rušení a podobně.

4.kapitola

Náhle zazvonil něčí mobil a byl to otcův. Honza se omluvil: "Promiňte, holky, volají mě z práce." Poté Honza odešel dovnitř a zjistil, že nějaký muž byl uškrcen a že je potřeba, aby okamžitě přijel. Vrátil se k dívkám a oznámil, že musí odjet. Řekl, že se jde připravit a pojede do práce. Obě dívky souhlasily a poprosily ho, aby byl opatrný. Honza odpověděl: "Ano, budu. Mějte se krásně, holky" Usmál se na ně, políbil je a odešel.

Jana a Eliška byly samy na zahradě. Eliška řekla mamince: "Mami, půjdu dovnitř a osprchuji se." Jana se zeptala: "Eliško, potřebuješ pomoc?" Eliška odpověděla: "Zvládnu to sama. A neboj, nezapomenu si vzít večerní prášky na bolest." Jana na to: "Dobře, pak půjdu také se umejt."

Honza se převlékl a zamířil do koupelny, kde narazil na Elišku, která si právě držela pyžamo. Vzájemně se na sebe podívali a Honza se zeptal: "Jdeš se osprchovat?" Eliška: "Jasně, ale ty mi tady stojíš v cestě." Honza pochopil, že to Eliška nemyslí špatně, a tak ji nebral v potaz.

Oba se zasmáli a Eliška navrhla: "Klidně jdi do koupelny, já počkám. Ty máš přece práci, co se stalo? Nějaká vražda nebo sebevražda?" Honza: "Eliško, potřebuji do koupelny a nemohu ti to říct, to přece víš." Podíval se na ni zamračeně. Eliška: "Dobře, tak jdi." Honza: "Děkuji, Eliško." Eliška odjela na vozíčku do pokoje.

Po dvou minutách v koupelně Honza zavolal na Elišku: "Eliško, můžeš." Eliška přijela, uviděla tam ještě otce a poděkovala: "Díky, tati."

Honza ji pohladil po vlasech a popřál: "Ahoj a poslouchej maminku." Eliška odpověděla: "Ano, ano, jeď už do práce a buď opatrný."

Po rozloučení Honza zamířil k trezoru ve své pracovně. Obezřetně se rozhlédl, zda nikdo není v dohledu, neboť se chystal zadat kód. V trezoru uchovával služební zbraň, odznak a několik důležitých dokumentů. Nikdo poblíž nebyl, ale zvídavá Eliška se připlížila, aby viděla, jak její táta zadává kód.

Táta klečel před trezorem, pečlivě zadal kód a po stisknutí čísel se ozvalo pípnutí. Otevřel trezor a vzal si zbraň a odznak.

Eliška, v napětí a s bušícím srdcem, vklouzla do koupelny, jako by vnikala do jiného světa, světa, kde se skrývaly její tajemství a touhy. Dveře se za ní s tichým zaklapnutím zavřely, a ona se na okamžik ocitla v osamělosti, která byla tak drahocenná. Vzala do rukou měkký ručník, jehož textura jí byla známá, ale dnes jí připadala jiná, téměř magická. Kousla do něj, aby potlačila jakýkoliv zvuk, který by mohl proniknout ven a prozradit její přítomnost. Strach, že by táta mohl zjistit, že někdo ho viděl.

Honza přišel k autu, odjel na místo činu, kde našel policejní zátarasy, kolegy a svého šéfa. Společně probrali případ, o kterém pravděpodobně vědí i Eliška s Janou, jelikož danou ulici dobře znají. Dozvěděl se, že oběť byla uškrcena lanem a pracovala jako prodavač v místním obchodě. Honza se zeptal na kamerové záznamy.

Šéf řekl: "Honzo, zatím nevíme, musíme se na to nejdřív podívat, ale obávám se, že kamery nejsou úplně funkční. Zkusíme se podívat na městské kamery, jestli tam není něco neobvyklého nebo pachatel."

Honzo: "Filipe, myslíš, že tam najdeme něco?"

Filip: "Snad..."

Vyšetřovatelé zaznamenali všechny důkazy a odjeli na stanici. Tam Honza musel podat hlášení. Mezitím ho něco napadlo. "Co to sakra je? Vypadá to jako tetování. Musím to vidět lépe," pomyslel si. Přistoupil k technikům a zeptal se: "Kluci, všimli jste si toho tetování, co má ten zavražděný na ruce?" Jeden z techniků odpověděl: "Ano, právě se snažíme obrázek zvětšit a vyčistit, ale zatím nevíme, co přesně znamená."

Honza poděkoval: "Díky, dejte mi prosím vědět jakmile zjistíte něco nového. To tetování musí mít nějaký význam."

5.kapitola

Honza se vrátil ke svému stolu a zatelefonoval kolegovi z jiného oddělení, aby mu sdělil, že případ může mít souvislosti. Kolega Štěpán se chystal přijít, a tak se dohodli, že se setkají a proberou případ. Mezitím k Honzovi přistoupil Filip z technického oddělení s novinkou: "Ahoj, objevil jsem něco znepokojivého, na ruce to vypadá jako pavučina."

Honza se nevěřícně podíval na Filipa a odpověděl: "Ahoj, aha, co to sakra znamená?"

Filip: "To právě moc nevím. Neměl zavražděný nějaké nepřátele?"

Honza: "To právě nevím. Znám se s tou vdovou. Mohla by něco vědět."

Filip: "Jo, zkus to. Třeba bude něco vědět."

Honza: "Tak, ještě jsi něco našel?"

Honza a Filip se rozloučili a oba se vrátili ke své práci. Mezitím kolega Štěpán nepřišel. Honza tedy šel na čerstvý vzduch, aby se pořádně nadechl, vědom si, že před ním je dlouhá práce a nebyl si jistý, zda z toho nebudou problémy. Z dálky bylo vidět postavu, která se šla shrbeně a zdálo se, že je plná vzteku, strachu a bolesti. Honza se chystal zasáhnout, jeho instinkt ho tlačil k výstřelu, ale postava zavolala: "Honzo, prosím, jsem to já, Lenka." Byl opatrný, protože nevěděl, zda manželka zavražděného bude spolupracovat, nebo zda ho někdo nezabije.

Provedl prohlídku a nic nenašel, tak ji odvedl do výslechové místnosti. Zeptal se, zda se ničeho neobává, jestli její manžel měl nepřátele, a Lenka odpovídala vyhýbavě, jako by něco tajila nebo se bála přiznat, že její manžel nepřátele měl.

V temné místnosti, prosycené napětím a smutkem, se Honza soustředil na každé slovo, které pronášela manželka zavražděného. Její hlas, slabý a třesoucí se, byl jako jakýsi zlomený klavír, jehož tóny se snažily vyjádřit bolest a zmatek, které v sobě nosila. Vzduch byl těžký a naplněný nevyřčenými otázkami, které visely jako stíny nad jejich rozhovorem.

Šéf Honzy, muž s výrazem, který skrýval mnohem víc, než by kdo tušil, si povšiml této dynamiky. Jeho zrak se upíral na Honzu, jakoby se snažil vyčíst z jeho tváře, co se v jeho nitru odehrává. Uvědomil si, že situace se vyvíjí směrem, jenž by mohl mít dalekosáhlé důsledky. Proto se rozhodl reagovat. Přistoupil blíž k Honzovi, jeho krok byl tichý, ale cítil se jako bouře, která se blíží.

„Honzo," promluvil s vážností, která nedovolila žádné odporování, „potřebujeme si promluvit." Jeho slova byla jako ostré nože, které prořízly napětí v místnosti. Honza se na něj podíval, v jeho očích se zračila zmatek a zvědavost. Co je tak naléhavého, že by to mělo přerušit tento křehký okamžik?

Šéf, vědoma si přítomnosti Lenky, manželky zavražděného, gestikuloval, aby se kluci vzdálili. Bylo to jako tichá dohoda, že v této chvíli je třeba zachovat jistou důstojnost. Honza se tedy zvedl, a s pohledem, který na okamžik spočinul na Lenčině tváři, opustil místnost. Cítil, jak se za ním zavírají dveře, jako by za ním zůstávaly všechny jeho otázky, bez odpovědí.

Lenka, osamělá v místnosti, se ocitla sama se svými myšlenkami a vzpomínkami. Vzduch byl nyní ještě tíživější, jakoby každé slovo, které se snažila vyslovit, se stalo těžkým břemenem. Zatímco venku se odehrávalo důležité jednání, ona se musela vyrovnat s realitou, která byla tak krutá a neúprosná. Co se stalo? Jaký příběh se skrýval za smrtí jejího muže?

Dveře se zavřely, ale otázky zůstávaly otevřené, visící ve vzduchu jako neviditelné sítě, které se snažily zachytit pravdu, jež se zdála být tak blízko, a přece tak nedosažitelná. A tak se Lenka stala strážkyní tajemství, která se zdála být ukryta v hlavě.

Šéf se zamyslel nad situací, která se před ním odehrála, a pocítil, jak se mu v hrudi rozlévá zvláštní napětí. Honza byl bezpochyby znamenitý policista, jehož etika a důvtip se zdály být neochvějné. Ale v tomhle případě, dalo by se říct, překročil určitou hranici. V jeho očích se záblesk odhodlání mísil s nepochopením, a to jak vůči situaci, tak i vůči osobě, kterou se snažil oslovit – vdově Lenky.

Šéf věděl, že ve světě, kde se mísí zlo s dobrodiním, je potřeba mít na paměti, že lidé reagují různě na stres a trauma. Lenka, s jejím zlomeným srdcem a osamělostí, byla citlivá na každé slovo, které by mohlo vycházet z úst muže v uniformě. Honza, který měl v sobě přirozenou touhu po spravedlnosti, se však zdál být zahlcen touhou po pravdě a jejím odhalením, což vedlo k tomu, že se jeho empatické chování proměnilo v něco, co mohlo Lenku zranit.

Jak v mnoha filmech a seriálech, kde se zlo zjevuje v kontrastu s dobrým, v jehož rolích se obvykle objevují postavy s jasně definovanými morálními hodnotami, tak i zde se Honza snažil být tím hodným policistou. Ale šéf věděl, že život není scénář, a že každý charakter nese v sobě mnohem složitější příběh. Proto měl dojem, že je nutné Honzu krotit, aby nevyvolal v Lenčině srdci zbytečné obavy a nejistoty, které by mohly vyústit v hlubší trauma.

Zatímco se snažil udržet rovnováhu mezi potřebou vyšetřovat a lidskostí, kterou jako šéf měl ve své podstatě, cítil, jak se mu pod rukama vytrácí kontrola nad situací. Jeho úkolem bylo chránit nejen zákon, ale i ty, kteří se ocitli v jeho stínu. A tak se rozhodl, že s Honzou promluví, že mu připomene, že každý člověk nese svůj příběh, a že je důležité naslouchat, než je třeba jednat.

Pohled na Honzu, jehož duchovní zápas byl zřejmý, mu dodával odvahu. Šéf věděl, že i ten nejdůvtipnější policista může někdy zapomenout na to nejdůležitější – že spravedlnost a lidskost se nevylučují.

6.kapitola

Eliška seděla na židličce v koupelně, kterou má připravenou, už bez oblečení, obklopená chladným tichem, které bylo přerušováno pouze zvukem kapající vody z kohoutku. Srdce jí bušilo jako o závod, myšlenky se jí honily hlavou jako splašené stádo. "Co když?" opakovala si v duchu, jakoby se snažila najít odpověď na otázku, která jí nedala spát. Každý z těchto jednoduchých slovních spojení byl jako malý klíč, který se snažil odemknout bránu k neznámému, k něčemu, co se skrývalo za závojem strachu a nejistoty.

Náhle se jí v mysli vybavil obraz trezoru, který spatřila v otcově pracovně. Byl to starý, železný kus nábytku, pokrytý vrstvou prachu a vzpomínek. Ten trezor byl pro ni vždy symbolem tajemství, něčeho, co by nemělo být pro její oči určeno. Co to tam mohlo být? Co by se stalo, kdyby se odvážila a pokusila se ho otevřít? Otázky se v ní mnohily, jako by každá z nich byla samostatným démonem, který ji tahal různými směry.

Eliška zavřela oči a pokusila se vymanit se z této spirály úzkosti. "Co když je to něco, co by mi změnilo život?" myslela si. "Co když to odhalí pravdu, kterou bych raději neznala?" Vzpomněla si na chvíle, kdy její otec o trezoru mluvil jen v náznacích, s tajemným úsměvem na rtech, jako by věděl něco, co ona ne. Ten úsměv jí pronásledoval, jako by byl stínem, který se neustále snažil zůstat na dosah, ale nikdy se nepodařilo ho uchopit.

Dnes, když byla sama, se zdálo, že všechny tyto otázky nabývají na intenzitě. Stěny koupelny se kolem ní uzavřely, jako by ji chtěly udržet uvnitř tohoto labyrintu myšlenek. "Co by se stalo, kdybych se rozhodla prozkoumat to tajemství?" Přemýšlela, jestli by tím neztratila něco cenného. Ale co je vlastně cenné? Odpovědi na otázky, které by mohly přivést na světlo pravdu, nebo klid, který by jí umožnil žít v nevědomosti?

Musí se podívat, až bude sama doma, kdy se ticho stane jejím nejlepším spojencem. V tom klidu, kdy se jí zdá, jako by se čas zastavil, se jí pomalu vrací vzpomínky na okamžiky, které by jinak zůstaly skryté v temných zákoutích její mysli. Bude potřebovat prostor, aby se mohla soustředit, a aby se jí otevřely možnosti, které kód nabízí. Její srdce bije rychleji při pomyšlení na to, co by mohla objevit.

Pomalu se snažila osprchovat se, kapky vody jí stékaly po těle jako jemné hedvábné nitě. Snažila se soustředit na chladivý pocit vody, jak jí omývá pokožku a myje všechny starosti dne, ale myšlenky se neustále vracely k té záhadné kombinaci čísel, do které se zakousla jako do osudového tajemství.

Zatímco voda stékala po jejích vlasech, oči se jí zavřely a před očima se jí zjevovaly různé varianty.

Postupně se osušila ručníkem, vlasy si zabalila do ručníku, cítila třes po celém těle, pomalu vstala na vozík a oblékla se do pyžama.

Otevřela dveře koupelny a zaslechla maminku v ložnici. Maminka ji uslyšela a zeptala se: "Můžu už, Eliško?"

Eliška: Ano, můžeš, maminko.

Maminka šla s pyžamem v ruce a na Elišce si všimla něčeho.

Eliška: Ano, můžeš, mami.

Mamka šla s pyžamem v ruce a na Elišce si něčeho všimla.

Zeptala se: Eliško, co se děje?

Eliška: Mám se dobře.Eliška nechtěla, aby mamka tušila, co se děje, tak raději mlčela. Je to puberťačka, jako každá normální dívka.


7.kapitola

Mamka je překvapená Eliščiným chováním a nechápe, co se děje. Zajímá ji, zda má Eliška nějaké problémy. Musí se jí zeptat postupně. Eliška tvrdí, že je vše v pořádku. Co se děje? Nicméně si nejsem vědoma, že by měla nějaké potíže. Zeptám se Honzy, jestli si něčeho povšiml.

Mamka se osprchovala, oblékla a napsala Honzovi, kdy dorazí. Zeptala se, jestli má na něj počkat, nebo jít raději spát.

Honza se podíval na telefon a když viděl zprávu od manželky, odpověděl, že přijde asi za půl hodiny. Sbalil si věci a šel k autu a jel domů a viděl manželku, jak už je utahaná nebo nějaká smutná.

Honza se zeptal své manželky: "Jani, jsi unavená, že? Jdi spát, já se půjdu umýt a také půjdu spát. Eliška už spí?"

Jana: Ano, opravdu... dnešní den byl nějak vyčerpávající.

Honza a Jana se políbili.

8.kapitola

Eliška si usušila vlasy fénem a šla si lehnout, ale nemohla usnout, protože měla pocit, že něco ztrácí. Jako by měla pocit, který nedokáže vysvětlit. Možná je to špatně, ale cítí, že to musí udělat – otevřít trezor a podívat se na ty dokumenty.

Musí se potřebuje uklidnit. Čeká ji totiž spousta dalších povinností a aktivit, které si zaslouží její pozornost. Kromě školního programu, který zahrnuje všechny předměty, bude mít také tréninky, jež jsou důležitou součástného života. Měla by mít na paměti, že dobrá organizace a klidná mysl ji pomohou zvládnout všechny úkoly, které ji čekají.

Eliška, nadšená hráčka videoher, nutně potřebuje mít příležitost zahrát si hokej na PlayStation, který vlastní její spolužák Vojta. Tato herní konzole je pro ni velmi důležitá, protože se s Vojtou a dalšími kamarády pravidelně schází, aby se zúčastnili různých turnajů. Na těchto turnajích si nejenom užívají vzrušující zápasy, ale také společně vymýšlejí sázky a různé zábavné kravinky, které rodiče často nechápou. Například, můžou si vsadit na to, kdo v daném zápase vstřelí první gól, nebo si vymýšlejí různé legrační tresty pro ty, kteří prohrají. Občas se však stává, že dostávají poznámky od učitelů ve škole, kteří si všímají, že se o těchto herních aktivitách často baví, což může narušovat jejich soustředění na učivo. Eliška však ví, jak důležitá je pro ni zábava a přátelství, která si s těmito herními turnaji vytváří.

9.kapitola

Eliška se ráno probudila a okamžitě pocítila nesnesitelnou únavu, která jí pronikala každou částí těla. Její svaly byly těžké, jako by nesly obrovské břemeno, a ona se snažila povstat z postele, ale každé malé pohyby jí přinesly další záchvěvy vyčerpání. Její srdce bilo rychle, téměř jako kdyby běžela maraton, a pocit, že má tep vysoký jako prase, jí jen přidával na nervozitě. Tohle rozhodně nebyla Eliška, kterou její rodiče znali – plná energie a nadšení.

Potřebuje si vybít vztek a nahromaděný adrenalin, aby udržela svou psychickou pohodu v rovnováze. Pokud to neudělá, je možné, že její emoce přerostou v negativní chování, a tak se stane, že bude nepříjemná k rodičům, což rozhodně není něco, co by si přála. Chce si najít zdravý způsob, jak se s těmito pocity vyrovnat, aby mohla udržet dobré vztahy s rodinou. Cítí, že pokud nenechá negativní emoce ven, mohlo by to narušit jejich komunikaci a způsobit zbytečné konflikty. Proto je pro ni důležité najít cesty, jak se vyventilovat, a třeba se věnovat nějaké fyzické aktivitě a pomohou se uvolnit. Tím pádem zachová pozitivní atmosféru doma a vyhne se jakýmkoliv nechtěným hádkám nebo rozepřím.

Oblékla se do sportovního, neboť se cítila velmi dobře a chtěla se připravit na nadcházející den. Nohavice její legín byly pohodlné a doslova ji vyzývaly k pohybu. Tyto legíny, vyrobené z měkkého a elastického materiálu, jí perfektně seděly a umožňovaly volnost v každém kroku. K tomu si oblékla světlé tričko s veselým potiskem, které jí dodávalo energii a zlepšovalo jí náladu. Tričko, které bylo vyrobené z prodyšné látky, jí pomáhalo cítit se svěže i v teplém počasí.

Před odchodem z domu si také důkladně zkontrolovala, zda má všechno, co potřebuje – klíče, mobil, a dokonce si vzala s sebou láhev s vodou, aby se udržela hydratovaná během celého dne. Věděla, jak důležité je pít, obzvlášť když se chystala na dlouhé setkání a den plný aktivit.

Vybavena vším, co potřebovala, se pořádně nadechla. Zrcadlový odraz jí připomněl, že se musí připravit na to, že ji čeká těžké setkání s rodiči. Byla nervózní, protože věděla, že budou mít spoustu otázek ohledně její budoucnosti a očekávání, která se jí zdála nesplnitelná. Nechtěla, aby rodiče viděli, jak se cítí, a proto se rozhodla maskovat své emoce.

Chtěla působit uvolněně a sebevědomě, i když uvnitř byla plná pochybností a strachu. Její srdce bušilo rychleji s každým dalším nádechem, a měla pocit, že jí vyvstávající tlak na hrudi nedovolí klidně dýchat. Ale i přesto se rozhodla, že se nenechá ovládnout svými emocemi – dnes je ten den, kdy musí za každou cenu zachovat klid a ukázat, že je silná. Uvědomovala si, že to bude výzva, ale byla odhodlaná čelit všem nástrahám, které jí rodiče přichystali. Možná se na konec dne vrátí domů s pocitem vítězství nad svými obavami a posune se blíž ke svým cílům. Vydala se tedy vstříc novým výzvám s hlavou vztyčenou.


10.kapitola

Jakmile vešla do místnosti, rodiče se na ní koukli s překvapením v očích. Byli zaskočeni, protože Eliška obvykle zůstávala doma a raději trávila čas s rodinou, a tak takové rozhodnutí považovali za velmi neobvyklé. Maminka, která stála poblíž pohovky, se se značným zájmem zeptala: "Ahoj, Eliško, kam myslíš, že jdeš?" Její hlas byl plný lásky, ale zároveň také obav.

Tatínek, který seděl na gauči s novinami v rukou, se na Elišku usmál a dodal: "Ahoj, Eliško, souhlasím s mamkou, co děláš?" Jeho tón byl mile údivný, jakoby nečekal, že by Eliška mohla mít takovou odvahu udělat něco neobvyklého.

Oba rodiče byli v šoku, protože to nebylo pro jejich dceru typické. Zdálo se, že Eliška začíná vybočovat z běžných stereotypů, které se s jejím zdravotním stavem spojovaly. Byli hrdí na to, že se odhodlala k takovému kroku, ale také měli strach, co všechno to může obnášet.

Eliška se s úsměvem na tváři a se sebevědomím v hlase ohradila: "Ahoj, mám v plánu, jít na venkovní hřiště. Přijdu za 2 hodiny." Její slova byla rozhodná, odrážející touhu po dobrodružství a potřebě prozkoumat svět venku. Věděla, že to nebude snadné, ale moc chtěla zažívat více svobody a normálnějšího života. Rozhodla se ukázat svým rodičům, že i s omezeními si může užít radosti, které přináší pohyb a hra.

Rodiče se podívali jeden na druhého a vyměnili si porozumějící pohledy, které jasně naznačovaly, že jsou ochotni dovolit dceři, aby šla ven. Maminka s úsměvem přikývla, zatímco táta se podíval na Elišku a oznámil jí: „Dobře, Eliško, já s mamkou pojedeme na nákup. Chceme si pořídit něco dobrého na večeři, tak jestli něco potřebuješ, můžeš nám říct." Eliška se na něj nadšeně podívala a začala přemýšlet, co by si mohla přát, až jí napadlo, že by chtěla nějakou sladkost nebo možná také nějaké ovoce na svačinu. Rodiče ji vždycky podporovali v tom, aby si vybrala, co má ráda.

11.kapitola

Eliška tedy vyrazila na venkovní hřiště, které se nacházelo nedaleko jejího domova. Bylo slunečné odpoledne a vzduch byl svěží. Nejprve se na hřišti trošku protáhla, protože věděla, že je důležité připravit své tělo na pohyb aby se uvolnila a zbavila se napětí, které ji poslední dobou sužovalo.

Poté se přesunula k hrazdě, kde začala posilovat své ruce. Tato aktivita ji vždycky bavila, protože cítila, jak její svaly pracují. Věděla, že je důležité mít silné ruce, nejen pro sport, ale i pro každodenní život. Potila se, ale soustředila se na každé opakování, protože si přála zbavit se nepříjemného pocitu, který ji pronásledoval. Ten pocit byl jako těžký kámen na jejím srdci; nechtěla totiž ublížit lidem, které miluje - rodině a přátelům. Sport pro ni byl únikem a způsobem, jak najít klid v chaosu své mysli.

Po nějakém čase si Eliška vzpomněla na boxovací pytel, který byl na hřišti. Rozhodla se, že by si ještě trochu zablbla a zkusila zaboxovat. Boxování jí dodávalo pocit síly. Často ale slýchávala, že občas boxovací pytel někam odnesou, takže se jí trochu nechtělo, ale cítila, že to potřebuje. Když se tam dostala, zjistila, že pytel je na svém místě, což ji potěšilo.

Jakmile začala cvičit, její pozornost upoutal trenér florbalu na vozíčku, se kterým sice občas mluvila, ale dnes si ji všiml více než obvykle. Přišel k ní, aby ji pozdravil, a když se na ni podíval blíže, všimnul si, že Eliška vypadá poněkud sklesle. Věděl, že prožila těžké časy, a proto jí řekl, aby byla opatrná, nejen na své tělo, ale také na své emoce. Eliška se na něj usmála a přikývla, vděčná za jeho zájem a podporu v těchto chvílích, kdy se snažila najít v sobě vnitřní rovnováhu.

Trenér se zeptal: "Jsi v pořádku, Eliško?" S jeho hlasem bylo vidět, že má o Elišku starost. Věděl, že v posledních dnech procházela těžkým obdobím, a proto se chtěl ujistit, že se cítí dobře.

Eliška se podívala na svého trenéra. Jeho starostlivý pohled jí jen potvrdil, jak moc jí záleží na jejím blahu. Usmála se a odpověděla: "Jasně, že jo, jsem v pohodě." I když to říkala s lehkým tónem, v jejím hlase však byla otisknuta jistá váhavost. Nechtěla, aby si trenér dělal starosti, ale zároveň cítila, že by možná potřebovala pomoc.

Trenér se na ní zamyslel a jeho pohled naznačoval, že jí moc nevěří, a proto dodal: "Kdyby jsi chtěla promluvit, neváhej mi to říct. Víš, že moji svěřenci jsou pro mě důležití." Jeho slova byla plná porozumění; chtěl, aby Eliška věděla, že je tu pro ní, a že jí vždy rád vyslechne. Bylo mu jasné, že někdy je těžké otevřít se, ale chtěl, aby cítila, že má podporu nejen na tréninku, ale i v osobním životě.

12.kapitola

Eliška s úsměvem kývla na to, co právě řekl trenér, protože byla nadšená, že má možnost trénovat a zlepšovat své dovednosti.

Trenér se na ni podíval a dodal: „Dobře, musím už jít, tak si hezky zacvič, a pokud máš zájem, zítra máme dobrovolný trénink. Začínáme ve tři hodiny odpoledne."

Eliška se na něj vřele usmála a odpověděla: „Děkuji moc, budu se těšit. Možná se tam ukážu, určitě to zní jako skvělá příležitost."

Trenér se zaradoval a řekl: „To jsem rád, že tě ta nabídka potěšila. Měly by tam být nejméně tak půlka holek z týmu, ale zbytek bohužel nemůže přijít. Bude fajn, když mi dáš vědět, jestli se rozhodneš dorazit."

Eliška přikývla: „Určitě, zkusím dorazit.
Trenér se usmál a řekl: „Tak se měj hezky, Eliško, budu se těšit na tvoji odpověď."

Eliška mu na to odpověděla: „Taky, měj se dobře!" a s pocitem radosti se rozešla. Věděla, že tréninky jí pomohou nejen zlepšit se v sportu, ale také se setkat s kamarádkami a užít si společné chvíle.

Trenér odešel a Eliška tam zůstala sama na hřišti, kde mohla zkusit další cvičení.

Přemýšlela, co ještě vyzkoušet, avšak její rodiče jí často nabádali, aby byla na své tělo opatrná. Byli znepokojení, protože věděli, že některé aktivity by pro ni mohly být příliš náročné a mohly by jí ublížit. Upozorňovali ji, že nemůže vždy dělat to, co dělají ostatní, ať už se jedná o její vrstevníky nebo kamarády, kteří se věnovali sportům a různým fyzickým činnostem.

Zatímco ji rodiče chtěli chránit a zajistit, aby se vyvarovala zranění, ona se občas nedokázala ovládnout. Měla v sobě silný pocit touhy zkusit nové věci, které ji lákaly a fascinovaly. Přála si více – více zážitků, víc dobrodružství a víc příležitostí, jak se vyjádřit. I když jí obavy rodičů byly jasné, častokrát zatoužila po tom, překonat hranice, které jí byly stanoveny, a ukázat, že i ona může být součástí všech těch vzrušujících aktivit, které viděla kolem sebe. Srdce jí bušilo radostí a zároveň se potýkala se strachem, zda nakonec dokáže spojit svou touhu po svobodě s odpovědností, kterou cítila vůči svému tělu.

A nakonec jela domů z venkovní tělocvičny. Po celém dni, kdy se věnovala sportu a tréninku, si konečně mohla odpočinout. Venkovní tělocvična byla plná ruchu a vitality, s lidmi cvičícími na různých stanovištích, zatímco slunce svítilo na modrou oblohu. Po náročném tréninku se cítila unavená, ale spokojená, protože věděla, že se posunula o krok blíž ke svým cílům.

Eliška se vrátila domů z venku. Když dorazila, cítila se trochu unavená, ale zároveň se těšila, že uvidí svou rodinu. Jak vešla do bytu, její srdce se naplnilo teplem, když si vzpomněla na to, jak ji vždy vřele vítají.

Otevřela dveře a uviděla maminku a tatínka, jak sedí v obýváku na pohodlné pohovce. Oba se na ni usmívali, ačkoli si byli vědomi toho, že venku je už chladno. Dveře na terasu byly otevřené, což umožnilo lehkému vánku, aby se dostal dovnitř a přinesl s sebou osvěžující vůni příjemného vzduchu. Rodiče si užívali sluneční paprsky dne a kolem nich ležely rozložené deky a šálky s horkým čajem.

Eliška se k nim s nadšením přiblížila a ucítila pohodovou atmosféru, která ji okamžitě uklidnila. "Ahoj, zlato!" zvolala maminka a podala jí ruku. "Jaké to bylo venku?" Tatínek jí na uvítanou zamával a v jeho očích bylo patrné, jak moc se na její příchod těšil. V tu chvíli Eliška věděla, že doma je to správné místo, kde ji mají rádi a kde se cítí šťastná.


13.kapitola

Eliška odpověděla, že si cvičení na venkovním hřišti opravdu užila. Bylo pro ni příjemné se setkat s ostatními lidmi, smát se a společně se hýbat. Cítila, jak jí čerstvý vzduch prosvětluje mysl a jak je obklopena pozitivní atmosférou, která ji povzbuzuje. S radostí přiznala, že by takhle často chodila na tréninky, pokud by to její časové možnosti dovolily.

Ale v hloubi duše se schovávala jiná realita. Cítila třes a nervozitu, které ji provázely jako stín. Každý úsměv a každé slovo, které pronášela, bylo doprovázeno chaotickými myšlenkami o jejích snech a ambicích. Touha dokázat něco velkého ji hnala kupředu, ale také ji zatěžovala. Odpovědnost, kterou na sebe vzala, byla obrovská a někdy ji přiváděla k pocitům nejistoty.

Ráda by se mohla plně ponořit do přítomného okamžiku a vychutnávat si radosti ze cvičení, ale její myšlenky neustále bloudily k cílům, které si nastavila. Chtěla strašně moc v životě něčeho dosáhnout, a to nejen pro sebe, ale také pro své blízké. Věděla, že musí překonat překážky, které jí stály v cestě, a že pokud chce uspět, musí ze sebe vydat maximum. Ta potřeba uspět ji však zároveň svazovala a ona se snažila najít rovnováhu mezi svým vnitřním rozporuplným cítěním a touhou žít aktivní a naplněný život.

14.kapitola
Rodiče řekli Elišce: „Dobře, jsme skutečně rádi, že sis to pořádně užila. Bylo skvělé vidět, jak se usmíváš a jak si hraješ s ostatními dětmi. Pamatuj si však, že je důležité být opatrná, abys zůstala v pořádku. A také nezapomeň si vzít své prášky na bolest, které ti doktor předepsal. Měla bys je vzít hned, jakmile budeš mít příležitost, abys předešla nepříjemnostem. Jsme tady pro tebe, pokud budeš potřebovat pomoc s čímkoli nebo pokud se budeš cítit unavená. Tvé zdraví je pro nás na prvním místě."

Eliška obrátila oči v sloup a povzdechla si: "No, jo..." To jasně vyjadřovalo její frustraci a nesouhlas s tím, co jí rodiče říkali. Její rodiče se na sebe podívali se směsicí pobavení a obav. "Nebudeš drzá, Eliško. Máme dobré úmysly," oznámili uctivě, jak si zasloužila. Snažili se jí vysvětlit, že jejich úmysly jsou dobré a že se vždy snažili udělat to, co je pro ni nejlepší. Věděli, že jako rodiče jsou zodpovědní za její výchovu a chtěli, aby pochopila, že jejich slova jsou míněna s láskou. Jeden z nich s úsměvem dodal: "Nebo chceš, abychom ti naplácali na zadek?" Byla to silná reakce, která naznačovala, že si Eliška nemůže dovolit být příliš vzpurná a rozhodně nechtěli, aby si myslela, že její chování je přijatelné. Řekli to hravě, ale v podtextu byly cítit obavy, jak Eliška reaguje na názory ostatních.

I když je Eliška dívka upoutaná na invalidní vozík, někdy se chovala vzdorovitě, jako každé jiné dítě. Její rodiče se ji snažili vychovat, aby se cítila sebevědomá a silná, ale také chápali, že její chování může pramenit z frustrace a touhy po nezávislosti. Často měla pocit, že jí ostatní nerozumí a nedokázala si představit, jaké to je žít s jejími omezeními. Byla to náročná situace a okamžiky rodičovství, kdy se pohybovaly na tenké hranici mezi přísností a porozuměním, nebyly neobvyklé.

Eliška se rozhlédla a s vážným výrazem na tváři řekla: „Nechci, abyste mi dali na zadek." Její slova nesla silný pocit odmítnutí. Cítila, že takový trest by nebyl spravedlivý a že je důležité, aby rodiče naslouchali jejím pocitům a myšlenkám. Eliška věděla, že má právo na to, aby byla vyslyšena, a přála si, aby její rodiče chápali, že existují jiné způsoby, jak ji vychovávat a motivovat. V jejím srdci byla touha po větší vzájemné důvěře a pochopení v rodině, a tak si připravovala, jak by mohla toto téma otevřít během další rodinné diskuse.

Oba dva rodiče se na Elišku s vážným výrazem podívali a rozhodně jí řekli, aby si vzala prášky proti bolesti. Tato rada pro ně byla nesmírně důležitá, jelikož sledovali, jak statečně bojuje s bolestí, která jí každodenně komplikuje život. Každý den se zdála být víc a víc unavená, a oni věděli, jak vyčerpávající může být pro ni snášet tuto zátěž bez jakékoli úlevy.

Eliška občas skutečně prášky brala, když už bolest byla nesnesitelná, ale mnohem častěji se rozhodovala, že je nepoužije. Její rodiče si toho však nebyli vědomi. Prášky, které pro ni měly zmírnit utrpení, často buď spláchla do záchodu, nebo je bezmyšlenkovitě vyhodila do koše. Byla to pro ni forma vzdoru a způsob, jak se cítit silná a nezávislá. Měla silnou vůli a byla rozhodnuta žít svůj život bez jakýchkoli chemických látek, které by jí pomáhaly zmírnit bolest. V jejích očích bylo užívání léků signálem slabosti a vnitřního selhání. Věřila, že tímto způsobem se dokáže vyhnout závislosti a dalšímu oslabení svého těla, a to pro ni bylo zásadní.


Eliška měla touhu žít naplno a vychutnávat si každý okamžik. Snívala o tom, že bude moci prožívat radosti a krásné chvíle, které jí život nabízí, místo abych se pouze snažila přežívat díky práškům. Chtěla cítit vítr ve vlasech, smát se s přáteli a užívat si slunečné dny. Měla pocit, že užívání léků by ji zavřelo do jakéhosi vězení, které by jí bránilo v plném prožívání života. Tato představa jí byla nesmírně protivná a tak se snažila najít alternativní způsoby, jak bolest zvládat.

15.kapitola

Eliška se rozloučila s rodiči a odjela svým vozíkem do svého pokoje. Pak si vzala oblečení a odjela do koupelny, kde se umyla.

Kde už v koupelně přemýšlela, kdy zase půjde na venkovní hřiště, a vzpomínala na všechny zábavné chvíle, které tam zažila. Hřiště bylo pro ní místem, kde se mohla setkávat s přáteli, nebo i sama. A užívat si slunce. Občas však toužila po klidu a osamění, aby si mohla srovnat myšlenky. Nebyla introvert, který by se vyhýbal společnosti, ale občas potřebovala čas jen pro sebe, aby si mohla odpočinout a načerpat novou energii.

Když si sundala oblečení a podívala se do zrcadla, ucítila, jak jí na kůži přebíhá jemný pocit chladu, který ji zastihl překvapenou. Bylo to, jako by ji zrcadlo přímo vyzývalo, aby se podívala hlouběji, než jen na svůj vzhled. Zrcadlo se nacházelo na stěně elegantně zařízené koupelny, osvětlované teplým, měkkým světlem, které vytvářelo příjemnou atmosféru; bylo to místo, kde si mohla na chvíli odpočinout od všech vnějších tlaků.

Její odraz jí ukazoval nejen její nahé tělo, ale také všechny myšlenky a pocity, které ji v tu chvíli přepadají. Vnímala, jak se zrcadlo stává jakousi tajnou komnatou, ve které se odhalují jak její fyzické proporce, tak i vnitřní boje. Sklonila hlavu a prohlédla si svůj odraz zblízka; snažila se soustředit na detaily.

Zároveň však cítila drobný náznak nejistoty ve svém srdci, zatímco se snažila přijmout sama sebe, takovou, jaká je. Tato chvíle sebezkoumání ji naplnila rozporuplnými emocemi; občas měla pocit, že její postižené tělo jí nepatří. V takových chvílích toužila být normální chodící dívka – zdálo se jí, že by se pak mohla volněji pohybovat mezi ostatními a užívat si drobnosti každodenního života bez jakýchkoliv překážek.

Byla to chvíle, kdy se spojila se svým vnitřním já, tichým a skrytým, a přemýšlela o tom, co pro ni znamená krása a sebereflexe. Tyto myšlenky se jí honily hlavou jako obláčky na obloze; někdy plné optimismu, jindy zatížené pochybnostmi. Cítila, že krása není pouze o tom, jak vypadá navenek, ale o tom, jak se cítí uvnitř, a jak si dokáže vážit sama sebe i se všemi svými nedokonalostmi. Uvědomila si, že cesta k přijetí sebe sama je složitá, ale také nesmírně důležitá; každým dnem se snažila posunout o kousek blíž k tomu, aby se plně přijala a milovala takovou, jaká opravdu je a vzpomínala na slova svých rodičů, kteří jí často říkali, ať jde ven na čerstvý vzduch. Byli přesvědčeni, že pohyb na hřišti jí udělá dobře a pomůže jí uvolnit se. Ale ona si občas přála, aby ji nechali chvíli o samotě, aby si mohla ústit v těchto dotěrných myšlenkách, které ji provázely v posledním týdnu. Každý den jí připadalo, že na ni svět venku příliš tlačí, a tak zvažovala, zda všechno má smysl nebo jestli by se raději měla zabalit do deky a počíst si knihu na svém oblíbeném místě. Srdce jí však napovídalo, že brzy udělá krok ven a vychutná si to dobrodružství, které ji na hřišti čeká.

16. kapitola

Později se Eliška vrátila do svého pokoje, kde si již oblékla pohodlné pyžamo. Bylo už pozdě večer, ale ona se ještě nechtěla uložit ke spánku. V hlavě jí stále vířily myšlenky na zítřejší dobrovolný trénink florbalu. Byla plná očekávání, protože florbal ji vždy bavil a těšila se na setkání s kamarády. Přemýšlela o tom, jak se zlepší v obratnosti a střelbě na branku. Po chvíli se přikrčila pod přikrývku a s úsměvem na rtech přemítala o tom, jaký bude zítřejší den plný zábavy a sportu.

Ale do školy se těšila méně. Myšlenky na školu jí do tváře přinesly drobný povzdech. Věděla, že tam na ni čekají hromady úkolů a testů, a přiznala si, že některé předměty jí připadají nekonečně nudné. Byla tam spousta pravidel a očekávání, které jí někdy připadaly zbytečné. Raději by trávila čas venku na hřišti než v učebnách plných učebnic a tabulí. Přesto věděla, že školu musí zvládnout, a i když se těšila méně, rozhodla se to brát jako výzvu.

Rodiče také brzy šli spát. Taťka je policajt, takže vstává trochu později než jeho holčiny. Mamka pracuje v administrativě, takže má svůj vlastní pracovní režim, který často vyžaduje přesnost a organizaci. Eliška obdivovala, jak mamka zvládá svou práci, i když si někdy stěžovala na hromady papírování. Eliška často přemýšlela o tom, jaké to je mít za otce policistu a matku v administrativě, a obdivovala je oba za jejich pracovní nasazení. Přesto jí někdy vadilo, že musí vstávat dříve než taťka. Přemýšlela, jestli by si někdy mohla s ním vyměnit role a zažít jeho den. S těmito myšlenkami pomalu usínala, připravena čelit novému dni s odhodláním.

17.kapitola

Ráno měla máma naplánovaný budík na pátou hodinu. Když budík zazvonil, ještě v polospánku vstala z postele, oblékla se a zamířila do kuchyně na rychlou snídani. Zatímco popíjela svou kávu, podívala se z okna a všimla si, jak město pomalu ožívá. Kolem půl šesté byla připravená odjet do zaměstnání, nechala po sobě krátkou zprávu na kuchyňském stole, aby věděli, kdy se vrátí.

Táta odcházel do práce později než Eliška, protože měl flexibilnější pracovní dobu. V klidu si přečetl ranní noviny a vychutnal si svou oblíbenou snídani. Mezitím se Eliška, která jela na svém vozíčku, připravovala na svůj den. S nadšením se oblékla do svého oblíbeného outfitu a se širokým úsměvem vyrazila do světa, plná očekávání a nadějí na nový den.


18.kapitola

Eliška se sešla se svými spolužáky před školou. Společně si povídali o tom, co dělali o víkendu, a sdíleli veselé historky z domova. Eliška se smála, když jí kamarádka vyprávěla o svém nešikovném psovi, který rozbil vázu. Děti se těšily, že se po dlouhém víkendu zase vidí, a měly si co povídat. Ticho rána narušoval jen jejich smích a nadšené výkřiky.

Když se přiblížili ke školnímu vchodu, narazili na jednoho ze svých učitelů. Učitel, s úsměvem na tváři, je přivítal a připomněl jim, že je čas jít do třídy. "Je čas začít další den plný učení a zábavy," řekl učitel laskavým hlasem. Děti sice poslechly, ale jejich nadšení opadlo. Pomalým krokem, s hlavami sklopenými, vstoupily do školy, přemýšlejíce o domácím pohodlí, které musely zanechat za sebou. I když věděly, že je čeká den plný nových znalostí a zážitků, nedokázaly se úplně zbavit pocitu, že by raději ještě chvíli zůstaly venku na slunci. Raději by byli za školou. I Eliška by ráda zůstala mimo školu. Přemýšlela o svém zaškoláctví. Hlavou jí probíhaly myšlenky na všechny ty okamžiky, kdy se jí ve škole nedařilo a měla pocit, že by raději byla někde jinde.

Eliška si vzpomněla na jedno z těch dopolední, kdy se vymluvila na bolest břicha, aby nemusela do školy. Přemýšlela, jak by bylo snadné znovu se vytratit a strávit den jinde – možná v parku, kde by mohla pozorovat ptáky, nebo doma s knihou. Ale věděla, že by tím jen zklamala sebe i své rodiče. Povzdychla si a rozhodla se, že dnes se pokusí najít ve škole něco zajímavého, co by ji mohlo aspoň trochu zaujmout.

19.kapitola

Mamka má náročnou práci v administrativě. Její pracovní doba často přesahuje obvyklý rámec a po práci ji čekají další povinnosti. Dneska má v plánu nákup, což zahrnuje nejen běžné potraviny a potřeby, ale také speciální léky pro Elišku, která trpí bolestmi způsobenými jejím postižením. Mamka se tedy musí postarat o to, aby Eliška měla potřebnou péči a léky, což přidává další vrstvu stresu do jejího každodenního života.

Taťka je policajt a jeho práce přináší vlastní výzvy. Aktuální případ, na kterém pracuje, je komplikovaný a vyžaduje hodně přemýšlení a dedukce. Má podezření, že do případu je zapletená manželka oběti. Její chování je nějak zvláštní a taťka má intuici, že něco není v pořádku. To ho nutí být ještě více ostražitý a hledat důkazy, které by mohly potvrdit jeho podezření.

Spojení těchto dvou životních příběhů ukazuje, jak se mamka i taťka musí vyrovnávat s různými náročnými situacemi v jejich pracovním i osobním životě, a zároveň si vzájemně poskytují podporu.

Poté, co mamka nakoupila všechno potřebné, u obchodu narazila na tetu Zdenu. Obě se s úsměvem pozdravily a začaly si povídat o všem možném. Po chvíli se Zdena zeptala: „Co kdybychom si na chvilku sedly na pivo?". Jana souhlasila, ale dodala: „Myslíš, že by přišel i Honza?". Zdena zavrtěla hlavou: „Ne, on je teď v práci a přijde až večer." Jana pokývla a Zdena dodala: „To nevadí, příště určitě půjde s námi."

Jana se zvážněla a zeptala se: „Je to důležité, Zdeni? Víš, že se musím starat o domácnost." Zdena chápavě přikývla: „Jasně, že je to důležité. Ale bude to jen na chvíli, co třeba za hodinu? Stihneš to?" Jana se zamyslela a nakonec souhlasila: „Tak jo, za hodinu. Sejdeme se tedy za hodinu."

Obě se rozloučily a Jana se vydala domů. Cestou přemýšlela, proč chce Zdena tak narychlo se sejít. Bylo to zvláštní, protože Zdena obvykle nebývala tak naléhavá. Měla Jana nějaké tušení, že by se mohlo jednat o něco důležitého nebo snad Zdena potřebovala jen povídání a společnost.

20.kapitola

Jana přijela domů a věci dala do ledničky a do šuplíku, léky po Elišku dala aby to viděla. Připravila se na pivo se Zdenou(teta). Tak se sešly „Na rande" Chvilku si povídaly pak ale Zdena se zeptala, ví Eliška, že však víš? Jana se vylekala a řekla: Počkej, to snad nemyslíš, vážně? Proč to chceš? Zdena tak snad, Eliška to musí vědět. Proč to tajíte?

Jana: Proč to řešíš se mnou a ne i s Honzou?

21.kapitola

Zdena: "Eliška to musí vědět co nejdřív. Co když se to dozví nějakým jiným způsobem? Nechci, aby byla zklamaná, nebo aby se cítila podvedená, když se to dozví od někoho jiného. Je to důležité, musíte to nějak říct. Je mi jedno, jestli to řekne Honza, nebo ty, Jani. Musí to vyjít najevo, protože takhle to jednoduše nejde."

Jana: "Zdeni, já jí to prostě nemůžu říct. Něco se s ní poslední dobou děje, a já nevím, co přesně to je, ale cítím, že je v nějaké citové krizi. Když se jí zeptám na to, co ví, může to být ještě horší."

Zdena: "Ale já se jí klidně můžu zeptat. Můžu jí připravit na to, co se chystá, třeba jí to pomůže víc, než si myslíme. Mohly bychom to pojmout jako přátelskou konverzaci."

Jana: "Ale prosím tě, Zdeni, neříkej jí to. To by opravdu nebylo správné. Klidně zítra můžeš s ní jet do té kavárny, kam s ní často chodíš. Můžeme se snažit zjistit víc, ale musíme to udělat opatrně, aby se necítila ohrožená nebo pod tlakem."

Nakonec se obě holky dohodly, že Zdena nic neřekne. Byly si vědomy toho, jak citlivá je situace, a že nejlepší bude, pokud se Eliška dozví pravdu v klidu a v bezpečném prostředí.

Pak Janě napadlo, že možná trenér ví, kam Eliška chodí na tréninky a jestli si něčeho nevšiml. "Myslíš, že bysme mohly zkusit promluvit s trenérem? Možná by mohl mít nějaké informace, které nám pomohou pochopit, co se s Eliškou děje." Tato myšlenka se Janě zdála jako dobrý nápad, protože trenér měl obvykle dobré povědomí o svých svěřencích a mohl by poskytnout cenný pohled na situaci.

Jana se rozhodla, že zavolá trenérovi, který trénuje Elišku, aby se dozvěděla, co se děje. Byla znepokojena tím, že její dcera v poslední době vypadala smutně a nešťastně. Trenér byl velmi ochotný a ochotně jí sdělil, že Elišku viděl na venkovním hřišti během tréninku.

Podle jeho slov se Eliška zdála být ztracená v myšlenkách, aniž by projevovala radost či nadšení, které obvykle měla. Trenér také zmínil, že ji dokonce viděl, jak se chvílemi od ostatních dětí vzdaluje a snaží se vyhnout družstvu. Jana se cítila znepokojená, když slyšela, že její dcera není ve své přirozené formě.

Přemýšlela o tom, zda by jí měla promluvit o tom, co ji trápí. Možná by ji měla vzít na procházku a snažit se zjistit, co se děje, nebo zorganizovat nějakou aktivitu, která by jí pomohla se odreagovat a zlepšit náladu. Jana si uvědomila, že je důležité být s Eliškou otevřená a naslouchat jí, aby mohla najít způsob, jak jí pomoci.



22.kapitola

Nakonec se přece jenom sešly holky Zdena a Eliška v útulné kavárně na rohu jejich oblíbené ulice, kde se často scházely na kávu a mafiny. Tato kavárna byla jejich druhým domovem, místem, kde si mohly povídat o svých snech, plánech a problémech. Vzduch byl prostoupen vůní čerstvě mletého kávy a pečiva, a koutky úsměvů kolem stolu daly tušit, že ostatní hosté si užívají příjemnou atmosféru. Avšak Eliška se cítila, jako by jí všechno kolem včetně klidného šumění rozhovorů unikalo. I když se snažila soustředit na Zdenu, její myšlenky se neustále vracely k tátovu trezoru, který skrýval tajemství, jež ji nenechávalo v klidu. Byla smutná a zklamaná, měla pocit, že jí nikdo nerozumí, a v jejím srdci se kumulovala nejistota.

Když se Zdena ptala na něco běžného, jako co nového v jejím životě, Eliška se ocitla v úplně jiném světě. Její mysl bloudila daleko od toho, co Zdena říkala. Zatímco Zdena si vychutnávala kávu a snažila se vnést do konverzace nějaké rozveselení, Eliška dál přemýšlela o tom, co všechno by mohla zjistit, kdyby se jí podařilo dostat se k tátovu trezoru. Myšlenky na tajemství ji pohlcovaly, a tak se cítila, jako by ji cosi neviditelného drželo zpátky.

Zdena, která si okamžitě všimla Eliščiny roztržené pozornosti a smutného výrazu, se rozhodla chvilku počkat, než znovu promluví. Chtěla jí poskytnout prostor, aby se mohla v klidu zamyslet. Když Eliška zahleděla do své šálky, Zdena využila příležitosti k tomu, aby navrhla: „Nechceš si zajít někam jinam? Třeba se mnou na prodloužený víkend? Uděláme si společnou dámskou jízdu. Můžeme vyrazit na nějaké hezké místo, udělat si výlet, užít si zasloužený čas jen pro nás dvě. Rodiče by za tebou přijeli a postrádali by tě jen chvíli."

Eliška se otočila a podívala se na Zdenu, v jejích očích se objevila jiskřička naděje. Ačkoliv její mysl stále bloudila kolem otázek a obav spojených s trezorem, Zdenin návrh ji na okamžik vytrhl z myšlenkového víru. „Možná by to bylo fajn," pomyslela si, „možná bych si mohla na chvíli odpočinout od všech svých problémů." Její srdce se pomalu začalo otevírat nápadu na dobrodružství, které by jí mohlo pomoci znovu najít radost ze života. Dovedla si představit, jak by mohly společně objevovat nová místa, smát se a vyprávět si příběhy u táboráku pod hvězdami.

„Pak můžeme společně jet za Prahou, tam to je moc pěkné," navrhla Zdena nadšeně. Eliška se na chvíli zamyslela. Cítila, jak touha po útěše a dobrodružství v jejím nitru sílí, ale pak sklopila hlavu a řekla: „Rodiče by mi to stejně nedovolili." Drze to řekla, ale jiní návštěvníci kavárny to nevnímali. Eliška se vědomě cítila jako by jí něco bránilo v udělání rozhodnutí. V její hlavě se stále ozývaly obavy a pochybnosti, zatímco Zdena se snažila nasměrovat ji k lehčímu myšlení a zábavě. Po chvíli ticha, kdy v kavárně zavládlo mírné napětí, Zdena řekla: „Ale přece jen, co kdybys to zkusila? Můžeme to naplánovat tajně, dokud se necítíš připravena o tom mluvit s rodiči. Jsme přece přítelkyně, a co může být lepším prokázáním přátelství než společné dobrodružství?"